Be - 1. kapitola - Zaciatok konca

4. března 2009 v 16:17 | Alice
Je to už téměř měsíc, co žiju ve Forks. A stále jsem si tu nezvykla. Stejně tak si obyvatelé města nezvykli na mě. Nemůžu si ani zajít na rychlý nákup, aniž bych se vyhla těm otravným pohledům. Ve škole je to k nevydržení. Učitelé mě - narozdíl od spolužáků - berou na vědomí až moc. Kvůli stěhování jsem nějakou látku zameškala a kvůli jiným učebním osnovám jsem v některých předmětech absolutně mimo. A jelikož mí milí spolužáci předstírají, že neexistuji, nemám šanci látku dohnat.



Nevím, čím všechny kolem sebe tak odpuzuji. Vypadám, dá se řící, normálně. Žádná malá, tlustá holka s mastnými vlasy a prasečím obličejem. Žádná vychrtlá bledule, která vypadá, že už nějakou chvíli nedostala svojí dávku a nutně ji potřebuje. Nenosím brýle. Nemám rovnátka. Nepáchnu. Chovám se, jak nejlépe dovedu. Nemám trapné poznámky, jako ostatní. A přesto..
Přesto tu není nikdo, kdo by se na mě alespoň podíval a v jeho pohledu se nezrcadlil odpor. Nebo strach. Nebo takový ten neurčitý výraz, který lidé mají, když sledují něco zvláštního, divného.. Když se jedná o nějaké tabu. Víte o něm vy i všichni kolem, ale stejně každý raději předstírá, že to nikdy neviděl. Že to není. Že já nejsem. Jsem tabu. Paráda.

Přitom je tu spoustu lidí, kteří opravdu jsou.. divní. Například Cullenovi. Nikoho zvláštnějšího jsem ještě neviděla. Všichni jsou tak bledí, uzavření do sebe.. a tak krásní. To je na nich snad to nejzvláštnější. Jejich krása. Ale i přesto, že jsou tak jiní, pořád mají alespoň jeden druhého. Mají se na koho obrátit. Emmet má Rosalii a Jasper Alici. Jen Edward nechodí s nikým z "rodiny". Jeho přítelkyně je Isabella Swanová. Ona i Edward se mnou chodí do třídy. Jako jedna z mála lidí je mi tu sympatická. Několikrát mě i pozdravila a prohodila se mnou pár slov. Přistěhovala se sem v březnu a také to zezačátku neměla vůbec snadné. Takže mě jako jediná chápe.

Nesla jsem tác s jídlem a zoufale jsem se rohlížela po přeplněné jídelně.
"Madison! Nechceš si sednout k nám?" zamávala na mě Isabella a usmála se. Seděla u stolu jen s Ewardem a držela ho za ruku. Ten podrobně zkoumal vzorek desky stolu. Kývla jsem na ní a pomalu se k nim přesunula. Když jsem si sedala, Edward ani nezvedl hlavu a jen mě tiše pozdravil. Bella se na mě pořád usmívala a začala si se mnou povídat o škole, ptala se, jestli už jsem si lépe zvykla na nové prostředí a podobně. Potom zase mlčky jedla. Zakousla jsem se do jablka a sledovala Edwarda. On nikdy nic nejedl. Nejspíš měl doma lepší. Stále jsem na něj zamyšleně koukala a nevšimla jsem si, že zvedá hlavu a obrací svůj pohled ke mně. Střetla jsem se s jeho pohledem a trhla jsem sebou. Měl zlaté oči. Předtím jsem si toho nevšimla. Pozorně mě sledoval. Jsem si jistá, že kdybych neseděla, určitě by se mi podlomily kolena. Edward se najednou usmál a kouknul se na Bellu. Ta mu úsměv oplatila a potom, s pohledem upřeným na hodiny na zdi se zvedla.
"Za chvíli začíná hodina, měli bychom jít." řekla.
Probrala jsem se z tranzu, zatřepala jsem hlavou, jako kdybych se tak mohla zbavit mých myšlenek, také jsem se zvedla a odebrala jsem se za nimi do třídy.

Myšlenku na jeho pohled jsem z hlavy nedostala celý zbytek dne. Byla jsem z toho pěkně nervózní. Myslela jsem také na to, jak se na mě usmál. Skoro jakoby věděl, na co myslím. Ale to naštěstí není možné. Uvařila jsem si večeři a potom jsem si sedla nad úkoly. Samozřejmě jsem nic nechápala. Právě jsem se chystala začít nadávat na učitele matematiky, když se ozval zvonek. Pomalu jsem vydechla a šla jsem otevřít. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, kdo by to mohl být. Otevřela jsem dveře a pak se čas zastavil.
"Madison?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.