Be - 2.kapitola - Nabidka

4. března 2009 v 16:18 | Alice
Vznášela jsem se uprostřed ničeho. Byla jsem nahá, ale necítila jsem žádný stud. Ani chlad. Bylo mi příjemně. Vznášela jsem se a užívala jsem si svého bytí. Vnímala jsem jen svou existenci, nic jiného. Ono také nebylo co vnímat. Byla jsem jen já. Nic jiného.
A pak.. padala jsem. Slyšela jsem křik. Ženský křik. Nepřestával. Trhalo mi to ušní bubínky. Najednou ustal, jako kdyby tu nikdy nikdo nekřičel. Bylo ticho. A pak jsem zdálky uslyšela něčí hlas.



"Madison? Madison!"

Otevřela jsem oči a jak jsem to udělala, tak se mi v mysli promítlo několik vzpomínek. Klika u dveří. On. Jeho oči. A pak chladné dlaždičky mé předsíně. Radši jsem je zase zavřela. Po chvilce přemýšlení mi došlo, že jsem nejspíš na chvíli ztratila vědomí. Počkat! Když jsem si v mých vzpomínkách vybavila jeho.. Kde teď je? Leželo se mi podezřele pohodlně a cítila jsem zvláštní vůni. Nádhernou vůni. Přitáhla jsem si jeho sako blíž.. Jeho sako?! A v tom mi to došlo.
Vytřeštila jsem oči, zalapala po dechu a spadla jsem na zem. Z gauče mě sledoval pár velkých zlatých očí. Edward.

Seděla jsem před ním na zemi a stále jsem nebyla schopná se pohnout, natož něco říct. On na mě stále koukal a trošku se usmíval. On je tak nádherný, když se směje.. prolítlo mi hlavou. Usmál se ještě víc a odhalil tak řadu dokonalých zubů. Uniklo mi tiché povzdychnutí. Naklonil hlavu na stranu a já si v tu chvíli uvědomila..
"Co tu děláš?" vypálila jsem na něj.
"Myslel jsem, že se nezeptáš. Ale to je teď vedlejší. Jsi v pořádku?" zeptal se a vypadalo to, že si vážně dělal starosti. Starosti o mě. Začala jsem se blaženě usmívat a skoro jsem zapoměla, že tu je se mnou, když se najednou ozvalo tiché zakašlaní. Úsměv mi ztuhnul a ihned jsem zrudla.
"Ehh.." snažila jsem se si vzpomenout, na co se ptal. Pohled na jeho oči a úsměv mi přemýšlení vůbec nezlehčoval.
"Nuže?" zeptal se a přestal se usmívat. Najednou z něj šel trochu strach. Jako zázrakem jsem si vybavila co říkal.
"Omlouvám se. Ano, myslím, že už je mi dobře. Omdlela jsem?" Zeptala jsem se trochu rotřeseným hlasem.
"Ano. Takže.. Když je Ti dobře, nechtěla by jsi se posadit na gauč, jako to dělají normální lidé?" začal se zase usmívat. Uvědomila jsem si, že stále sedím na zemi, jak jsem z něj spadla. Neobratně jsem se zvedla a zamotala se mi hlava. S žuchnutím jsem se svalila na gauč. Otočila jsem se na něj.
"Tak, Edwarde.." - poprvé v životě jsem ho oslovila jménem - "..proč že jsi to přišel?" Zeptala jsem se a doufala, že mi konečně odpoví.
"Víš.. Vlastně jsem Ti chtěl udělat jistou nabídku. Všiml jsem si, že máš problémy ve škole. Mohl bych Tě doučovat, kdybys chtěla. Samozřejmě zadarmo." Řekl.
Svět se se mnou zatočil a já myslela, že znovu omdlím. Zase jsem se začala blaženě usmívat.
"Ty.. já.. Ty mě chceš doučovat?!" zablekotala jsem. Začínalo toho na mě být moc. Ten jeho úsměv. Jeho vůně. Myšlenka na to, kolik času bych s ním takto trávila o samotě. Edward si ale moje blekotání zřejmě vyložil špatně.
"Oh.. Omlouvám se. Nemyslel jsem.. Nechtěl jsem se Tě dotknout. Chápu, nemáš zájem." Řekl a kouknul se na druhou stranu pokoje. "Jestli je Ti tedy už dobře, nejspíš bych měl.." začal, ale já ho přerušila "Ne, ne, špatně jsi to pochopil. Byla bych moc ráda, kdybys mě doučoval. Vážně bych nějakou pomoc potřebovala, sama to nezvládám." Vyhrkla jsem. Můj hlas už nezněl tak roztřeseně, díky bohu.
"Skvělé! Tak mi pověz, kdy máš čas? A kolik hodin týdně by Ti vyhovovalo? Přizpůsobím se Ti."

Domluvili jsme se na dvě hodiny třikrát týdně. Potom se ještě jednou ujistil, že mi skutečně nic není a odešel. Ihned jsem si šla jsem si lehnout, hlavu stále plnou myšlenek na něj. A pak se mi do hlavy vloudila jiná myšlenka. A co Bella? Vůbec jsem na ní předtím nepomyslela. Až teď mi došlo, jak se chovám. Bella byla má jediná kamarádka tady ve Forks. Milovala Edwarda. A Edward miloval ji. O tom nebylo pochyb. Tím doučováním určitě nic nemyslel, jen mi prostě chce pomoct. Možná ho k tomu dokonce Bella sama navedla. Zastyděla jsem se. Tohle se už nesmí opakovat. Nesmím nad sebou v jeho přítomnosti ztrácet kontrolu. Nesmím.
S rozporuplnými pocity jsem konečně usnula.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.