happy - Stíny dnú - 11.kapitola

7. března 2009 v 12:55 | Alice
Někdy jsem si říkala, jestli je život vůbec fér. Utíkal mi doslova mezi prsty a já si pomalu a jistě začínala uvědomovat, že jestli se něco razantně nezmění, skončím jako nějaká stará babka, která bude mít jedinou náplní práce vysedávat u okna a pozorovat čilý ruch města.


Opravdu jsem zrovna teď koukala ven z okna. Byla sobota a já zase trčela doma. Když jsem ještě bydlela ve Phoenixu, tak jsem o víkendu chodila ven s Renné, ať už za nákupy nebo se prostě jenom projít. I ve Forks jsem si vždycky našla nějakou aktivitu, jenom abych se nenudila. Zajela jsem za Jakem, šla jsem se projít po lese nebo jsme s Edwardem… Povzdechla jsem si. S Edwardem jsme dělali spousty věcí, ale pro mě bylo nejdůležitější, že jsem mohla být jenom s ním.
Zdálo se to neuvěřitelné, ale čas plynul tak rychle, že od mého setkání se sestrami Cullenovými uběhly už tři měsíce. Byl říjen a celé město se halilo do šedé mlhy, která zabraňovala proniknout jakýmkoli slunečním paprskům.
Naštvaně jsem se otočila od okna. Ani počasí už mě nedokázalo rozptýlit. I když jsem si ve Forks na tohle škaredé počasí dokázala zvyknout, tady mi pořád vadilo. Navíc jsem ve vzduchu cítila první sníh. Nebylo od toho daleko.
Bexter vycítil mou špatnou náladu, proto mi skočil do klína.
"Proboha, Bextere… Slez ze mě, nevážíš pět kilo," řekla jsem zmoženě, přesto s úsměvem na rtech.
Bexter vážil už minimálně padesát kilo, přesto nepřestával růst a já se jenom mohla divit jeho chuti do života. Aspoň někdo si dokázal užívat. Okamžitě ze mě seskočil, ale přitom mě celou poslintal.
"No, fuj…" postěžovala jsem si a Bexter na protest zaštěkal.
Víc jsem už na to nestihla říct, protože se v předsíni rozdrnčel telefon. Okamžitě jsem se vyšvihla na nohy.
"Halo?"
"Bello? Ahoj, tady Sarah…"
"Sarah!" Na tváři se mi usadil úsměv. Opravdu jsem byla už tak unuděná, že mi tenhle telefonát udělal takovou radost?
"Jak se máš?"
"Ale jo, jde to… Pořád něco dělám, vůbec se nezastavím," zalhala jsem.
"Kdyby si tak nekecala. Určitě se zase nudíš, co?"
"Prokoukla si mě…" řekla jsem s úsměvem.
"Znám tě jako svoje boty. Ale teď k tomu, proč ti volám. Máme tě dnes zve k nám na oběd. Co kdyby si u nás zůstala i přes noc? Mohlo by to být fajn."
Okamžitě jsem z toho plánu byla nadšená, jenže tady byla nepatrná překážka. "A co Bexter? Nemůžu ho tady nechat samotného…"
"To není problém. Můžeme ho nechat v garáži. Mámě vadit nebude, víš, že ho má ráda."
Mírně jsem se usmála. Molly měla Bextera opravdu ráda, ale naposledy ho viděla, když vážil o polovinu míň. Jak se bude asi tvářit teď, když ji všechno poslintá?
"Tak přijedeš?"
"Moc ráda."
"Dobře, tak se uvidíme v poledne. Měj se, Bells."
"Ty taky, ahoj," rozloučila jsem se a z druhého konce telefonu se už ozvalo jenom tiché pípaní.

O několik hodin později jsme už s Bexterem nastupovali do auta a zamířili jsme si to směrem k Wrightovic domu.
Auto jsem si pořídila už před několika měsíci. Bylo to hlavně kvůli tomu, abych se co nejrychleji dostala do práce. Přeci jenom byla dílna na samém okraji města a pěšky se mi chodit zrovna nechtělo. Moje auto sice nebylo žádné prvotřídní žihadlo, ale mě naprosto stačilo. Navíc mi hodně připomínalo můj náklaďáček. Taky to byl pickup, ale už o něco mladší a ne tak robustní. Přesto jsem se v něm cítila v bezpečí a věděla jsem, že by ho jen tak něco nesešrotovalo. Bylo i rychlejší než červený náklaďáček. Nikdy jsem rychlé jízdě neholdovala, ale poslední dobou jsem jezdívala rychleji než bývalo zvykem a ten nával adrenalinu, která mi rychlá jízda způsobovala, byla úžasná.
Zastavila jsem u domu. Nemohla jsem si pomoct, ale mlha tady byla ještě hustší než ve městě. Vystoupila jsem z auta a okamžitě mě začaly omývat jemné kapky. Začínalo pršet…
Bexter okamžitě vyběhnul za mnou a zamířil si to nejbližšímu patníku. Musel si přece označit své nové teritorium.
"Nazdárek Bells…" ozvalo se kousek ode mě. Teprve teď jsem si uvědomila, jak je mlha hustá. Měla jsem co dělat, abych viděla na Simona, který postával u hlavních dveří.
"Ahoj Simone!"
Okamžitě jsem si to k němu namířila. Dřív než jsem se k němu stačila dostat, k němu přiběhnul Bexter a vyskočil na něj. Předními tlapami se o něj opřel.
"Tys ale vyrostl," řekl s úsměvem a začal Bextera drbat za ušima.
To už jsem došla ke dveřím, tak jako Sarah i s Molly. Ta když viděla Bextera, vykulila oči a já se musela usmát.
"Páni, tohle je Bexter? Pamatuju si ho menšího…" na chvíli se odmlčela. "Mnohem menšího," dodala, když na ní Bexter vyskočil a nárokoval si přitom podrbání i od ní.
"To víte, roste jako z vody," usmála jsem se. "Bextere, tak pojď už dolů. Nech toho…" snažila jsem se ho strhnout dolů, ale drbání se mu tak zalíbilo, že mě naprosto ignoroval.
Po chvilce ho to však naštěstí přešlo a všichni jsme se vydali dovnitř. I Bexter. Sice jsem ujišťovala Molly, že Bexter může zůstat venku na zahradě, ale ta o tom vůbec nechtěla slyšet. Bexter byl však tolik hodný, že se svalil v předsíni na zem a zůstal tam ležet. Do obýváku za námi nešel.
"Páni, Molly, voní to báječně…" Nakoukla jsem do kuchyně. Molly zrovna stála u trouby a kontrolovala pečeni. Přitom mi však neuniklo, že v kuchyni jsou přichystány dva další talíře navíc. Že by snad Simon pozval Veru a třeba i Jeroma? Vůbec jsem se nestihla zeptat, jestli vůbec byl s Jeromem nějak v kontaktu.
"My ještě někoho čekáme?" zeptala jsem se zvědavě.
"Ano, ještě dva hosty."
"A znám je?"
"Nech se překvapit," řekla Molly tajemně a dál se věnovala své pečeni.
Pokrčila jsem rameny a nechala jsem to tak být. Nejspíš to bude někdo další z přátel Simona a Sarah.
"Simone?"
"Hm?" zamumlal a snažil se přitom vyškubnout sestře ovladač. Ta se však nedala, protože v televizi zrovna běžel nějaký dokumentární film o největších italských malířích a Sarah si to nechtěla nechat ujít. Nakonec to vzdal a otočil se ke mně.
"Mluvil si s Jeromem?"
Na čele se mu objevila nepatrná vráska. "Ne, bohužel. Už víc jak tři měsíce jsem o něm neslyšel."
Unaveně jsem si povzdechla. Simon neměl ani tušení, že Jerome u mě víc jak dva týdny byl, ale nechtěla jsem mu to říkat. Navíc by to vyvolalo spousty další otázek a jak jsem mu měla vysvětlit, že je Jerome upír?
Jenže tohle nebyl jediný problém. Začínala jsem se o Jeroma čím dál víc bát. Něco se mi na tom všem nelíbilo a i když jsem přísahala, že dám od upírů ruce pryč, nedalo se. Pořád mě k nim něco přitahovalo a já se musela dozvědět, o co tady vůbec jde. Měla jsem nepříjemné tušení, že se to točí kolem mě, ale taky jsem mohla být jenom paranoidní.
Z mého přemýšlení mě vytrhnul zvonek, který se ozval celým domem. Bexter okamžitě vyskočil na nohy začal vesele kroutit ocasem. Objevili se totiž další adepti na podrbání…
Molly na nic nečekala a z kuchyně si to rovnou zamířila ke dveřím.
"Pojď…" Sarah mě vytáhla na nohy a zamířila se mnou ke dveřím. Simon nám byl v patách.
"Ale…" víc jsem však nestihla říct, protože Molly otevřela a já šokovaně zůstala zírat na osobu ve dveří.
"Mami?" šeptla jsem slabě a než jsem se stihla vzpamatovat, Renné se rozběhla a pevně mě stiskla v náručí.
"Bello, zlatíčko. Ani nevíš, jak ráda tě zase vidím…" šeptla dojatě a já věděla, že nemá daleko k pláči. Vlastně tak jako já.
Potlačila jsem slzy a podívala jsem se na ni. Pořád to byla ta stejně bláznivá, excentrická máma, kterou jsem tolik milovala. Jenom vrásek ji přibylo a já si byla naprosto jistá, že o některé z nich mám zásluhu hlavně já.
"Já to nechápu. Co tady děláš? Jak ses dozvěděla, že…?" Nechala jsem větu nedokončenou a úkosem jsem se podívala na Sarah a Simona, kteří se mírně usmívali. Určitě to musela být jejich práce.
Byla pravda, že jsem nechtěla, abych za mnou máma jezdila, ale byla jsem šťastná, že ji znovu vidím. Moc se mi po ní stýskalo. Podívala jsem se jí za rameno. Myslela jsem si, že přijela s Philem, ale ve dveřích stál někdo jiný. "Tati?" zeptala jsem se překvapeně a dotyčný vstoupil do domu.
"Ahoj, Bells…" usmál se na mě a po vzoru mámy mě i on objal. Sice to nebylo tak pevné objetí jako u mámy, ale i tak jsem tohle považovala za úctyhodný výkon.
Jenže co mě nejvíc zarazilo, bylo, že se tady ti dva objevili spolu. Opravdu byli schopni překonat to několikaleté odloučení, aby mě mohli vidět? V jejich očích jsem jasně dokázala vyčíst, že ano. Zářivě jsem se na ně usmála. Bylo báječné, je zase vidět.
"Nebudeme tady přece stát, pojďte ke stolu. Jídlo je už hotové," ozvala se Molly a okamžitě nás nasměrovala ke kuchyni.

Celé odpoledne uteklo neuvěřitelně rychle. Pořád jsem se měli o čem bavit. Máma mi neustále vyprávěla o svých cestách, která podnikala s Philem, který musel hodně cestovat. Navíc to vypadalo, že o něj začal mít vážný zájem jeden z arizonských klubů, takže to znamenalo, že by se mohli přestěhovat zpátky do Phoenixu. I táta mluvil víc než u něj bývalo zvykem. Hodně vzpomínal i na Billyho a Jakea a já si smutně uvědomila, že jsem se svým nejlepším přítelem nemluvila víc než rok. Bylo mi z toho smutno, ale s Jakem jsme se nerozešli v dobrém. Nikdy nedokázal překousnout mu lásku k Edwardovi. Nevadilo mu ani tolik, že jsem se zamilovala do Edwarda, jako to, že jsem se zamilovala do upíra.
Rodiče na mě chrlili spousty nových historek, až jsem se tomu nestačila divit, přesto jsem věděla, že je něco špatně. Neunikly mi ty nenápadné pohledy, kterými se občas na sebe dívali. Jenže jsem se nechtěla ptát. Bylo mi jasné, že je to něco co se mi nebude líbit a já nechtěla zkazit tenhle báječný den.

Mlhavé odpoledne se pomalu přeneslo v deštivý večer. Venku už byla tma, ale mi se bavili stejně dobře, jako odpoledne. Vůbec jsme si neuvědomovali, kolik je hodin. Rodiče mi opravdu moc scházeli a cítila jsem se s nimi moc dobře. Navíc na ně udělal i dobrý dojem Bexter. Tedy spíš na tátu. Máma se k němu moc nechtěla přibližovat, protože by se zase projevila její alergie na psy. Přesto si ji Bexter moc líbil, i když si ho ani nemohla pohladit. On to však ale nechápal a stále na Renné dotíral, jen aby ho mohla podrbat. Nakonec jsme ho museli zavřít do garáže, kde se zachumlal do hrubé deky a spal.
"A jak dlouho tu vlastně zůstanete?" zeptala jsem se nad hrnkem čaje, který Molly zrovna uvařila. Zůstala jsem s rodiči v obýváku.
"No, táta se musí vrátit pozítří, ale já jsem uvažovala, že bych tady zůstala déle. Phil teď stejně odjel na soustředění s týmem někam do Utahu, takže bych byla doma sama."
"To bude fajn. Ukážu ti město a můžeme se zajít i na nákupy." Renné se usmála. Moc dobře věděla, kolik námahy mě stálo, abych tohle vyslovila. Nikdy jsem nebyla velký fanda nakupování.
"Budu moc ráda, zlatíčko," řekla mile a usmála se na mě. Na tom úsměvu však bylo něco špatně. Něco podobného, co jsem vycítila z jejich pohledů odpoledne.
"Děje se něco, mami?"
Překvapeně se na mě podívala. "Proč by mělo?"
Oba jsem si je změřila pohledem. Moc dobře jsem si všimla, jak se Charlie nenápadně ošil. Určitě se něco dělo.
"Měla by to vědět," ozval se z ničeho nic Charlie.
"Co bych měla vědět?"
"Nemusí to vědět, Charlie. Bude to tak lepší," odpověděla máma a přitom naprosto ignorovala mou otázku.
"Byl to její manžel, má na to právo!" řekl Charlie ostře.
"Co bych měla vědět?" zeptala jsem se znovu, tentokrát ještě hruběji. Tohle se mi určitě nebude líbit. Navíc, když se to týkalo Edwarda…
Renné se kousla do rtu. Moc dobře věděla, že tohle je prohraná bitva a musí s pravdou ven.
"Zlatíčko…" začala tiše. Pak se zoufale otočila směrem k Charliemu. Hledala u něj podporu.
"Bello," řekl a chytil mě za ruce.
"Co se děje?" tentokrát jsem však nezněla hrubě, ale vyplašeně. Tohle není dobré…
"Měla bys vědět, že…" hlasitě polknul a pak pokračoval. "Před třemi měsíci došlo v domě Cullenových k velkému požáru."
Všechno kolem mě se najednou začalo třást. Hlava mi začala pracovat na plné obrátky a já si pomalu začala uvědomovat význam Charlieho slov.
"Oni… oni jsou mrtví?" šeptla jsem.
Charlie si unaveně povzdychl. "To nevíme. Dům naprosto lehl popelem. Nezůstalo nic. Ale je pořád naděje… Jejich auta nebyla v garáži, navíc pan Webber si je téměř jistý, že viděl Emmetta, když projížděl kolem jejich domu v autě."
V šoku jsem zírala na tátovu tvář. Jeho poslední slova jsem už naprosto nevnímala. V hlavě mi začala do sebe zapadat ozubená kolečka. Jerome? Byl to on? Mohl to být on, kdo zahubil Cullenovi? I když mi nebylo jasné, jak by to sám dokázal. Nebo snad na ně poslal Volturiovi?
Byl to špatný sen. Určitě musel být. Čekal jsem, kdy se probudím, ale probuzení nepřicházelo a já si začínala uvědomovat, že tohle je krutá pravda. Strnula jsem se postavila. Charlie mě stále držel za ruce. Určitě neměl v úmyslu mě kamkoli pouštět.
"Já… potřebuju se na chvíli projít," řekla jsem šeptem a snažila jsem se přitom potlačit nával slz, které se mi hrnuly do očí.
"Neměla bys nikam chodit."
"Potřebuju být na chvíli sama…" Jako ve snu jsem zamířila do předsíně, kde jsem si vzala kabát a pomalu jsem předními dveřmi vyrazila do nekonečné temnoty.
U dveří jsem už vůbec nevnímala Charlieho ani Renné, která mi říkala, že všechno bude v pořádku a která mě neustále konejšila.
Jediné, co jsem dokázala vnímat byl hořící dům, který se mi neustále objevoval před očima. Celou tu dobu… Věděla jsem, že se to stane, ale považovala jsem to za pouhý přelud, noční můru, na kterou jednou zapomenu. Teď to bylo jiné. Byla to pravda a já jsem si musela přiznat, že se to opravdu stalo a oni, že jsou… Ani v myšlenkách jsem to nedokázala vyslovit. Opravdu mohli být všichni mrtví? A hlavně on? Ten, kterého jsem milovala víc než svůj život?
Naprostým emocionálním vyčerpáním jsem se zhroutila k zemi a dala jsem se do usedavého pláče. I když jsem věděla, že už nejspíš nikdy neuvidím jeho tvář, teď jsem si byla naprosto jistá, že se tak stane. Už nikdy ho nebudu moc políbit, už nikdy neuvidím ten jeho krásný úsměv. Nikdy…
Proč jsem jenom tenkrát odcházela? Proč jsem byla tak hloupá a myslela jenom na sebe? Proč jsem tomu všemu nemohla dát šanci? Aspoň bych zemřela s ním.
Jenže já jsem opravdu umřela. Už pro mě nebyla naděje… Pokud Edward zemřel v tom hořícím domě z mých snů, umřela jsem i já s ním.
K zemi se začaly snášet první sněhové vločky, které se mísily s mými slzami...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.