happy - Stíny dnú - 12.kapitola

7. března 2009 v 12:56 | Alice
Nikdy jsem nevěřila na duchy. Samozřejmě, jako malá jsem se bála strašidel, které se mi schovávaly pod postelí nebo ve skříni, ale na ty průhledné bytosti, které bezcílně bloumaly světem, na ty jsem nevěřila.


Jenže, když jsem se teď podívala do zrcadla, začala jsem měnit názor. Neměla jsem totiž do ducha daleko - bledý obličej, kruhy pod očima, výraz bez života... Takhle jsem vypadala už poslední dva týdny. I když ty dva týdny jsem se aspoň snažila žít, snažila jsem existovat, protože tady se mnou byla Renné. Jenže i ona měla svůj život a musela ho žít. Proto jsem ji přemluvila, ať jede pryč. Vrátit se k tomu, co je pro ni normální.
A co pro mě bylo normální? Bylo normální sedět zavřená doma a naprosto na nic nereagovat? Koukat se z okna a pozorovat lidi, kteří se dokáží radovat ze své existence? Myslela jsem si - tedy spíš jsem si byla jistá, že to tak je. Podvědomě jsem věděla, že je to správné. Proč bych měla vůbec existovat, když něco, pro co jsem dřív žila, bylo pryč?
Mé stavy byly někdy natolik vážné, že jsem měla velkou chuť otevřít okno a vyskočit z něj ven. Měla bych od všeho klid a navíc jsem věřila, že bych ho mohla zase vidět - měla bych své nebe, kde by byl jenom on. Jenže pak jsem si vzpomněla na všechny ty lidi, kteří na mě spoléhali a kteří mě potřebovali. Renné, Charlie, Jake, Sarah, Simon, Bexter... Ano, i on byl mou součástí a já mu nemohla ublížit. I když právě teď, v době, kdy jsem byla na dně, už mi ani on nemohl pomoct, nemohl mě zachránit od té nekonečné letargie a bolesti, která mě pohlcovala.
Renné odjela před třemi dny a já neměla odvahu vyjít ven na ulici. Co bych tam vůbec dělala? Jenom bezcílně bloumala jako ti duchové? Ano, to by mi šlo.
Ozvalo se tiché zakňučení a něco studeného mě šťouchlo od boku. Automaticky jsem sklonila ruku, abych Bextera pohladila, pohled jsem měla stále upřený ven z okna. Ani nevím, co jsem tam pozorovala.
Bextera však drbání nebavilo a zase tiše zakňučel.
"Copak?" zeptala jsem se a konečně jsem se na něj podívala. V obličeji měl smutný výraz. Nevydržela jsem jeho pohled. Tolik mi připomínal pohledy ostatních, pohledy mých blízkých.
Snažila jsem se potlačit další příval slz.
Bexter znovu zakňučel a složil mi hlavu do klína.
"Simon a Sarah měli pravdu, nedokážu se o tebe postarat. Nezasloužíš si takový život, bude lepší, když si najdeš lepšího pána."
Bexter se napjal na zadních a na protest hněvivě zaštěkal.
Pousmála jsem se. "Copak tě to se mnou ještě baví?"
Mírně zavrtěl ocasem. Chvíli si mě prohlížel a pak mě začal tahat za nohavici. Byla jsem opravdu unavená, navíc jsem toho moc nesnědla, takže jsem neměla sílu mu vzdorovat. S žuchnutím jsem dopadla na zem a najednou jsem se začala smát jako šílená. Kdyby mě někdo viděl, asi by si myslel, že nemám všech pět pohromadě.
Bexter byl změnou mého chování docela překvapený. Nejdřív na mě vyjeveně koukal a potom mi začal olizovat tvář. Byl z mého radostného chování nadšený.
"No tak, nech toho..." Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale moc se mi to nedařilo. Po chvíli ho to přeci jen přešlo.
Přesunula jsem se do sedu a zády jsem se opřela o postel. Bexter se svalil vedle mě. Automaticky jsem ho začala hladit.
"Já vím, že tohle není nic moc život, ale asi to víš, byla jsem hloupá. Neměla jsem ho nechat samotného."
Bexter zakňučel. Podívala jsem se na něj. Zase na mě smutně koukal.
"Víš, Edward byl neskutečný a úžasný..." Myšlenky se mi začaly toulat špatným směrem.
Pohledem jsem zabloudila k nočnímu stolku, kde na jeho dně bylo uložené něco velmi důležitého - jediná věc, která mi po Edwardovi zůstala.
Otevřela jsem stolek a úplně dole jsem nahmatala malou, sametovou krabičku. Chvíli jsem si s ní pohrávala, než jsem ji otevřela. Pohled mi padnul na prsten, který jsem si sundala, když jsem si slíbila, že na Edwarda zapomenu a pokusím se žít znovu. Jenže teď bylo všechno jinak - sliby se přeci málokdy dají splnit a já si teď dala slib jiný - nikdy nezapomenu na tu krásnou tvář, bronzové vlasy, na jeho nádherný úsměv. Když už ho nebudu moc nikdy vidět, musím si ho uchovat aspoň ve vzpomínkách.
Pohled jsem stočila k prstenu a zatoulala jsem do doby, kdy mi ho dal na prsteníček. Náš svatební den...

"Teď Edwarde, vás požádám o váš svatební slib..." Kněž se na nás mile usmál, ale ani jeden jsem ho nevnímali. Pohledy jsme byli zaklenuti do sebe.
"Naše první setkání se vůbec nepodobalo setkáním z červené knihovny. Tys viděla můj pohled a jak si mi později řekla, bála ses mě. I já se bál... Bál jsem se zamilovat do něčeho tak úžasného a krásného. To totiž si. Ty jsi to nejkrásnější, co mě kdy mohlo potkat a věř mi, že tě budu milovat nejen celý svůj život, ale i celou svou věčnost - nekonečně dlouho. Miluju tě a na tom se nikdy nic nezmění." Usmál se na mě a já cítila, jak se mi podlamují kolena.
Pak od Emmetta převzal prstýnek a jemně mi ho nasadil na prst. Zářivě se na mě usmál a lehce mi stisknul ruku.
"Nyní můžete políbit nevěstu."
V Edwardových očích jsem viděla jiskřičku vzrušení. Přitáhnul si mě blíž k sobě a lehce se dotknul mých rtů. Jenže to mi nestačilo, přitiskla jsem se k němu, objala jsem ho kolem krku a naprosto jsem se do našeho polibku ponořila. Teprve po chvíli jsem si uvědomila, že nejsme v místnosti sami. Edward si to uvědomil o necelou sekundu dřív než já a lehce mě od sebe odtáhnul.
Kněz se na nás zářivě usmál. "Vážení, dovolte mi jako prvnímu, představit vám novomanžele Cullenovi!"

"Novomanželé Cullenovi," šeptla jsem tiše. Teprve teď jsem si uvědomila, že bych správně měla užívat příjmení Cullenová. Předtím než jsem utekla, jsem si nestihla oficiálně změnit jméno na úřadě. Budu to muset co nejrychleji napravit. Další krok k tomu, abych na něj nikdy nezapomněla.
Pousmála jsem se. Proč to vlastně neudělat hned?
Nasadila jsem si prsten na ruku a vyskočila jsem na nohy. Jenže rychlý pohyb způsobil, že se mi zamotala hlava a lehce jsem zavrávorala. Unaveně jsem dosedla na postel. Najednou jsem se cítila podivně malátně. Tyhle stavy jsem poslední dobou zažívala až příliš často. Bylo načase navštívit doktora.
Unaveně jsem vydechla a hlavu jsem složila do dlaní. Chvíli jsem čekala, dokud motání hlavy nepřešlo a opět jsem se postavila na nohy. Jenže to, co přišlo teď, bylo naprosto jiné. Hlava se mi vůbec nemotala, právě naopak. Jako kdyby se svět přestával otáčet a já se pomalu ztrácela... Veškeré barvy a věci jsem začala vidět ještě jasněji než kdy dřív. Udělala jsem krok dopředu, ochromená tou nádherou... Jenže než jsem stihla vůbec došlápnout, zhroutila jsem se k zemi.
Uslyšela jsem jakýsi tupý dopad. S hrůzou jsem si uvědomila, že mé tělo dopadlo tvrdě k zemi. Navíc se mi podařilo se při pádu praštit do hlavy.
Vůbec jsem necítila své tělo. Jediné, co jsem dokázala vnímat byl pach krve. Mé krve, která se momentálně rozlévala po koberci z rány na hlavě.
Byl tohle konec? Pevně jsem věřila, že ano.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.