happy - Stíny dnú - 13.kapitola

7. března 2009 v 12:57 | Alice
Na světě existovaly různé druhy bolestí, ale nikdy jsem netušila, že i bolest může být tak intenzivní. Připadalo mi to, jako kdyby do mě někdo neustále bodal. Jako kdyby to byla jeho droga a on nemohl přestat. Jediné, co mohl, bylo pokračovat v tom bodání. Chvílemi jsem se v duchu modlila, aby to už konečně skončilo, aby už nenašel žádné místo, kde by mohl znovu zabodnout ten tupý nůž.


Jenže bodání nakonec přeci přešlo. Byla jsem moc ráda, ale hned jsem toho zalitovala, protože bodání bylo vystřídáno něčím jiným - ohněm. Celé mé tělo pohlcovaly plameny. Nešířily se venku, aby se mohly dotknout mé holé kůže - právě naopak. Pálily mě zevnitř - všechny mé orgány se zdály být spálené na uhel, tak proč jsem ještě žila? Proč jsem tu bolest vnímala?
Snažila jsem se soutředit na něco jiného a přitom jsem doufala, že třeba na tu nekonečnou bolest zapomenu. Jenže jediné, co jsem dokázala vnímat, bylo mé srdce, hlasitě burácející. Bušelo rychleji než bylo normální a to mě ujistilo v tom, že to bude trvat ještě hodně dlouho než bolest přejde.
Snažila jsem se donutit jakoukoli část mého těla, pohnout se, ale naprosto nic nereagovalo na mé příkazy. Bylo to jako kdyby mi někdo přerušil spojení s tělem.
Ani má oční víčka jsem nedonutila otevřít. Cítila jsem, že mi oheň proudí i skrze oči. Co bych viděla, kdyby se mi je podařilo otevřít? Opravdu by tam byl oheň?
Když jsem usoudila, že opravdu nebudu moct otevřít oči, soustředila jsem se na svůj sluch. Byla to snad jediná část mého těla, kterou mi oheň neproudil. I když, jak jsem to mohla vědět, když mé tělo přecházelo do stavu naprostého znecitlivění?
Soustředila jsem se. Srdce stále mi stále burácelo, dokonce jsem si byla jistá, že buší ještě rychleji. Zkousila jsem se soustředit na jiné věci... Chvíli mi to trvalo, než jsem se dokázala odprostit od tlukotu srdce. A opravdu jsem něco zaslechla. Bylo to další srdce, ne však tak hlasitě burácející jako to moje. Tohle bylo jiné... Tluklo přirozeně a tiše. Byl tady snad se mnou ještě někdo? Tak proč mi nepomůže? Proč nezastaví ten oheň, proudící mi v žilách?
Snažila jsem se promluvit, ale rty jsem měla naprosto vyprahlé. Nemohla jsem ze sebe dostat jedinou hlásku, jediný sten.
A pak se stalo něco nečekaného. Něco, co jsem si přála celou tu dobu. Přála jsem si, aby přišel konec a já věděla, že je už blízko.
Mé srdce zpomalovalo. Každý úder se ztrácel v nekonečnu, buch... buch...... buch......... buch. Najednou tlukot přestal úplně. Zprudka jsem otevřela oči a snažila jsem se nadechnout, jenže to byla chyba. Celé mé tělo se rázem ocitlo v jiné agónii - předchozí bolest byla nic v porovnání s touto.
Vykřikla jsem. Tohle jediné mi aspoň trochu dokázalo ulevit, ale jsem se stále nemohla pohnout. Myslela jsem si, že bude konec, ale přišlo něco neskutečně horšího. Proč byl konec tak dlouhý?

Stála jsem uprostřed ničeho. Kolem mě byla neprostupná temnota. Byla tohle snad věčnost? Měl to být trest za můj pozemský život? Udělala jsem něco špatně?
Snad jsem doufala, že bych mohla dojít až na kraj té temnoty. Udělala jsem krok dopředu. Něco podemnou hlasitě zašplouchalo. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že stojím po kotníky ve vodě. Vůbec jsem si ji nevšimla. Nebyla studená ani teplá... Byla to jenom kaluž vody, která se táhla celým nekonečnem.
Vrátila jsem se ke svému původnímu plánu. Udělala jsem několik dalších kroků, ale pořád jsem nikde neviděla ani náznak světla. Rozběhla jsem se...

Přišlo mi to, jako kdybych běžela celé hodiny. Pořád jsem se nemohla dostat na konec. Neustále jsem si v hlavě promítala, čím jsem se mohla tak provinit, že jsem musela skončit v tomhle pekle. Jenže ať jsem se snažila přijít na cokoliv, nic mě nenapadlo. Nebylo to proto, že bych byla v lidském životě nějaký svatoušek, ale bylo to prostě proto, že jsem si na nic nemohla vzpomenout. Svezla jsem se k zemi, naprosto ignorujíc vodu podemnou.
"Proč? Co jsem komu udělala?" šeptla jsem tiše. Můj hlas se nesl ozvěnou do dálky.
"PROČ!" Tentokrát jsem zakřičela. Rozhlížela jsem se kolem sebe ve snaze najít někoho, kdo by mě mohl slyšet. Někoho, kdo by mi mohl odpovědět na otázky. Nikdo tady ale nebyl...
Složila jsem hlavu do dlaní a dala jsem se do usedavého pláče. Jedinými zvuky teď byly mé vzlyky a slzy, které tiše dopadaly na hladinu vody.
Oči jsem měla pevně zavřené, proto jsem byla překvapená, když jsem skrz víčka ucítila slabé světlo.
Pomalu jsem rozevřela své zarudlé oči. Na temné hladině vody se něco zrcadlilo. Chvíli mi trvalo než jsem zaostřila. Teprve později jsem si uvědomila, že na hladině vidím něčí tvář. Byla mi povědomá, ale ač jsem snažila sebevíc, nevěděla jsem, kam ji zařadit.
Byl to chlapec, nemohl být on víc starší než já. Vlasy měl bronzové, nedbale rozcuchané. Oči barvy topazu a na tváři měl usazený ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděla. Pomalu jsem se k tomu obrazu příblížila a lehce jsem se dotkla vodní hladiny. Obraz se však z ničeho nic ztratil a já si začala nadávat, proč jsem to dělala. Chtěla jsem, aby byl zase zpátky.
A opravdu - tak se taky stalo. Nalevo ode mě se opět cosi objevilo. Přisunula jsem se blíž, abych lépe viděla. Nebyl to však stejný obraz jako předtím. Tentokrát to byl chlapec, který měl havraní vlasy a černé oči. Jeho pleť byla tmavší než u předchozího chlapce. I on se usmál. Taky se mi jeho úsměv moc líbil, ale přesto nebyl tak krásný jako úsměv toho předchozího chlapce. Jeho úsměv byl spíš přátelštější.
I na něj jsem snažila vzpomenout, ale nešlo to. Neustále jsem si ho prohlížela, ale nemohla jsem ho nikam zařadit.
A pak se napravo objevil další obraz. Dívka s krátkými černými vlasy a s očima stejnýma jako měl ten první chlapec. A další - starší muž s prošedivělými vlasy, pak žena s dlouhými hnědými vlasy a hned na to chlapec robustní postavy s širokými rameny a hnědými kučeravými vlasy. Takhle to šlo dál - objevovaly se další a další obrazy lidí, které jsem si vůbec nedokázala vybavit, i když jsem věděla, že nějakou součástí ke mně patří.
Během chvíle byla vodní hladina poseta desítkami, ne-li stovkami obrazů, ale ač jsem se snažila sebevíc, vůbec jsem netušila, co můžou znamenat.
A pak, z ničeho nic, se obrazy začaly měnit. Míchaly se... Točily se dokola a já si uvědomila, že se vodní hladina začíná čeřit a začíná se měnit ve vodní vír. A já stála uprostřed.
Vír nabíral na rychlosti, točil se kolem mě, jako kdybych byla já ta hybná síla, jako kdybych rozhodovala, jak rychle se bude točit...
Obklopily mě stěny víru a jediné, co jsem dokázala vidět, byly rozmazené šmouhy. Obrazy se už dávno slily do jedné barvy, ta přecházela z modré přes fialovou do červené a ta nakonec do temně rudé. Vír se najednou přestal točit a mě obklopily stěny té temně rudé barvy. Trvalo to necelou sekundu, než se stěny sesunuly přímo na mě.
Poslední, co jsem dokázala vnímat, byla bolest procházející celým tělem - bolest, která mě nejspíš měla provázet nejen dokonce života, ale i dokonce mé existence...

Co byl vlastně život? Jaký měl smysl? Jistě, na světě existovali díky tomu lidé a lidé tady byli od toho aby se učili, vynalézali, milovali se... Jenže proč jsem žila já? Byl to vůbec život nebo jenom bezduchá existence? Co vůbec jsem?
Nedokázala jsem odpovědět na žádnou z otázek, která se mi vyrojila v hlavě a že jich bylo. Jediné, co jsem v tuhle chvíli dokázala, bylo nepřítomné zírání do stropu.
Chvíli jsem žasla nad jeho strukturou. Byl zašedlý a po celé jeho ploše se táhly miniaturní prasklinky. Nevím, co mě na nich uchvátilo, že jsem nemohla odtrhnout zrak. Nejspíš to bylo taky tím, že jsem se nemohla vůbec pohnout.
Něco slizkého se mi otřelo o tvář. Automaticky jsem zvedla ruku, aby si sliz otřela z tváře. Byla jsem překvapená, že jsem vůbec dokázala zvednout ruku, ale ještě víc jsem byla překvapená, když jsem viděla, kdo sedí vedle postele. Pes... Obrovská, černá, chlupatá koule. Koulel na mě očima a když viděl, že jsem se posadila, přistoupil o něco blíž.
"Zůstaň," poručila jsem. Pes mě okamžitě poslechl. Nebyla jsem však překvapená, že mě poslechl. Zarazilo mě něco naprosto jiného. Můj hlas... Jako kdyby se mi z hrdla linula nádherná melodie, kterou jsem ale nesložila já.
Mírně jsem si odkašlala a zkusila jsem to znovu. "Zůstaň..."
Pes na mě překvapivě zamrkal. Nejspíš si nebyl jistý, jestli je všechno v pořádku.
Chvíli jsem si ho zkoumavě prohlížela, než jsem se k němu nejistým krokem vydala. On se nepohnul ani o centimetr, jen si mě neustále prohlížel.
Pomalu jsem si k němu klekla. Nechtěla jsem ho vyplašit, i když to vypadalo, že jsem spíš nechtěla vyplašit sebe.
"Pojď sem..." špitla jsem a pes okamžitě přešel ke mně.
"Jakpak se jmenuješ, hm?" Slabě jsem se na něj usmála a lehce jsem ho pohladila po hlavě. Pes se ke mě natáhnul ještě víc a dožadoval se dalšího drbání.
Na krku jsem mu nahmatala obojek a tím jsem našla i známku, kterou měl pověšenou na krku.
"Ty si Bexter?" Pes místo odpovědi zaštěkal. "Nejspíš si můj pes, co?" Opět místo odpovědi štěkot.
"A náhodou nevíš, proč si na nic nepamatuju," vzdechla jsem. "No nic, budu to muset zjistit sama."
Nadechla jsem se, jenže to byla chyba. V tu chvíli mé tělo a hlavně mé hrdlo zachvátila nehorázná muka. Nebyla to ta stejná bolest, co jsem si pamatovala předtím, tohle bylo jiné. Nepatrný plamen, který se mi tvořil v krku toužil být uhašený.
S hrůzou v očích jsem sledovala psa před sebou. Věděla jsem, že to on může za tu bolest. Něco mě nutilo se k němu přiblížit. Být mu blíž... Cítit jeho krev ve svých ústech.
Bylo to možné? Opravdu jsem mohla prahnout po krvi? Nemožné! To se nesmí stát! Tak proč jsem tedy pořád přistupovala k němu a v očích jsem měla krvelačný výraz? Proč jsem každým krokem, kterým jsem mu byla blíž chtěla, aby zemřel?
Pes mírně zakňučel a přikrčil se k zemi. Copak můžu něčemu tak krásnému ublížit?
"Ne!" vykřikla jsem a skočila jsem do rohu, co nejdál od něj. Věděla jsem, že se nesmím nadechnout, že to vůně způsobuje tu neuvěřitelnou chuť po krvi.
Hlavu jsem složila do dlaní a snažila jsem se vzpomenout na něco pěkné. Musela jsem se odreagovat, nemohla jsem zabít, i když to bylo jenom zvíře.
Problém byl, že ač jsem se snažila, vůbec jsem v hlavě nemohla vydolovat žádný obraz, žádnou stopu, která by mě mohla odreagovat. Právě naopak, ještě intenzivněji jsem vnímala tiché kroky, které se ke mě přibližovali.
Bexter se zastavil těsně přede mnou, sednul si na zem a zkoumavě mě pozoroval. Věděla jsem, že kdyby byl člověk určitě by měl spousty otázek. Jenže naštěstí pro mě to byl pouze pes a já mu nemusela dávat odpovědi na otázky, na které jsem odpovědi ani neznala.
Zírali jsme na sebe celé hodiny. Snažili jsme se dostat do mysli druhého, ale nešlo to. Moje mysl a ta jeho byla propojena na jiných úrovních. Vlastě naše bytí bylo naprosto odlišné. On zvíře a já... Co jsem vlastně byla? Za tu dobu jsem mohla přemýšlet a teď jsem jasně dokázala vnímat bolest, která mě předtím zabíjela. Tak proč nejsem mrtvá? Ale jsem vůbec živá?
Jediné, co mě potěšilo, byla bolest mého hrdla. Ustupovala nebo se mi ji spíš podařilo zadržet. Bexter nejspíš musel vycítit, že je mi lépe, proto přistoupil blíž a já ho mohla zase v klidu pohladit. Přesto jsem však stále zadržovala dech.
Soustředila jsem se na něco jiného. Tlukot Bexterova srdce mi přišel známý. Netrvalo to dlouho než mi došlo, že to byl právě ten tlukot, který jsem slyšela, když jsem procházela tou neskutečně bolestnou agónií.

Chvíli jsem hladila Bextera a přitom jsem koukala na skleněnou tabuli okna, která se v prudkém větru kymácela. Venku řádila vichřice.
Co teď budu dělat? Budu tady sedět do konce svých dní? A je vůbec nějaký konec? Je tohle vůbec můj domov? Vůbec mi to tak nepřišlo.
Z mých úvah mě vyrušilo prudké zaklepání na dveře. Jasně jsem slyšela dvě lidská srdce, která se snažila dostat dovnitř.
Vyskočila jsem na nohy. Byla jsem překvapená rychlostí svého pohybu. U dveří jsem totiž stála během setiny vteřiny.
"Bello! Otevři!" Byl to chlapecký hlas.
"Bello?" šeptla jsem tiše. Bylo to snad mé jméno? Když jsem se nad tím zamyslela, bylo to možné. V hlavě se mi totiž začaly rojit hlasy lidí, kteří volali právě toto jméno.
"Bells!" Tentokrát to byl druhý hlas - dívčí, ale ač jsem se snažila sebevíc, netušila jsem, kdo to je.
Mám tolik otázek a potřebuji odpovědi. Prudce jsem otevřela dveře a podívala jsem se na dvojici, která mě zkoumavě pozorovala.
"Jsi v pořádku?" zeptal se mě chlapec. Přitom mi neušel pohled, kterým mě zkoumal. Sjížděl mě od hlavy dolů a zastavil se u mého obličeje. V jeho očích jsem jasně dokázala vyčíst šok.
"Proboha!" vyjekla dívka. "Máš ve vlasech krev!" křikla. Opravdu? Ničeho jsem si nevšimla.
"Co se stalo, Bello?" Chlapec měl ve tváři ustaraný výraz.
"Já nevím," vykoktala jsem ze sebe zmateně.
"Měli by jsme tě vzít do nemocnice..." začala dívka a s tím mě táhla ze dveří. Přitom ještě stihla z věšáku popadnout kabát a začala mě do něj cpát.
Po chvilce zápolení jsem si uvědomila, co chce vlastně udělat. "NE!" křikla jsem a lehce jsem ji od sebe odstrčila. Bylo to tak lehce, že se dívka silně praštila do zdi a začala si mnout levé rameno.
"Co to s tebou sakra je? Simone, nejspíš se pořádně praštila do hlavy, musíme ji vzít do nemocnice..." Otočila se směrem k chlapci, ten mě však neustále propaloval pohledem.
"Nechci do nemocnice, nepotřebuju..." začala jsem motat páté přes deváté.
"Sarah, něco je špatně."
"Toho jsem si taky všimla..." zabručela naštvaně.
"Musím pryč." Nevím, proč jsem ze sebe dostala zrovna tohle, ale byla to pravda. Potřebovala jsem odpovědi na spousty otázek a tak nějak jsem tušila, že oni mi je nemůžou dát.
"Musím domů..." Tohle byla jediné možné místo, kde jsem ty odpovědi mohla dostat.
"Domů?" zeptala se překvapeně Sarah a pak se podívala na bratra. Netušila, co mi má odpovědět a s prosbou v očích se otočila k bratrovi.
"Kam myslíš domů? Chceš se vrátit do Forks?"
Tohle jediné slovíčko ve mě vytvořilo doslova výbuch. V hlavě se mi najednou objevilo tolik obrazů, jenže jsem pořád nevěděla, kam je dát. K čemu vůbec patří. Jediné, čím jsem si teď byla jistá, bylo, že ve Forks najdu odpovědi. Muselo to tak být...
Popadla jsem kabát, který držela Sarah, chytla jsem klíče, které leželi vedle na poličce a rychle jsem vyběhla ven. Netrvalo to ani sekundu, než jsem se dostala k domovním dveřím.
Jenže kam teď? Které auto bylo moje? Nezbývalo než improvizovat. Naštěstí jsem měla centrální klíč a hledání netrvalo dlouho.
Naskočila jsem do tmavě-zelené dodávky. Těsně předtím, než jsem však stihla zavřít dveře se kolem mě mihlo něco černého. Bylo to rychlé, ale já jsem okamžitě poznala, co to je.
"Bextere," zamumlala jsem. Jasně jsem pochopila, že mě v tom nenechá sám. Nejdřív jsem z toho nebyla nadšená, ale pak jsem si řekla - proč ne?
Sešlápla jsem plyn a co nejrychleji jsem zamířila k dálnici. Vůbec jsem netušila, kde Forks může být, ale nechala jsem se řídit svými instikty, které mě jasně navigovaly.

Jeli jsme už dva dny. Dokonce mi jednou došel benzín a jelikož jsem u sebe neměla peníze, nebyla jiná možnost, než krást. Pedál jsem měla sešlápnutý neustále na podlaze a ač jsem tomu vůbec nevěřila, ručička tachometru ukazovala přes stotřicet. Na víc se už auto nezmohlo. Nevím, proč jsem byla tak ukvapená, ale věděla jsem, že každý kilometrem jsem blíž a blíž k odpovědím a navíc jsem nějak podvědomě tušila, že mě tam čeká ještě něco jiného. Jenom jsem netušila, jestli je to něco dobrého nebo špatného.
Sjela jsem ze silnice a rázovala jsem si to po pusté silnici, která byla lemována mohutnými stromy. Vůbec jsem je však nevnímala. Jediné, co jsem mohla vidět, byla cesta přede mnou, která se neustále zkracovala. A pak to přišlo... Jasné, intenzivní a to víc bolestivé. Jako kdyby každá kost v mém těle měla prasknout. Poslední co jsem vnímala byl výkřik - ne však můj. Výkřik chlapce, kterého jsem znala i když jsem nevěděla odkud.
Další, co jsem ucítila byl prudký náraz a já se rázem ocitla ve vzduchu a prudce jsem dopadla na strom.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.