happy - Stíny dnú - 14.kapitola

7. března 2009 v 12:57 | Alice
Další, co jsem ucítila byl prudký náraz a já se rázem ocitla ve vzduchu a prudce jsem dopadla na strom.


Myslela jsem si, byla jsem si téměř jistá, že tohle nemůžu přežít, ale když jsem dopadla na strom, ten se zlomil v půli a s rachotem spadnul k zemi.
Vytřeštila jsem oči a nechápavě jsem koukala na skácený strom. Opravdu jsem tohle udělala já?
Potom jsem se otočila zpátky k dodávce, která sjela z nízkého svahu a zastavila se o další mohutný strom. Během toho se dodávka dostala na bok, takže teď bylo auto střechou přimáčknuté ke stromu. Ulevilo se mi, když jsem si uvědomila, že jsem v tom autě nebyla, jenže potom mi došlo něco jiného. Já v tom autě neseděla sama…
"Bextere!" vykřikla jsem a okamžitě jsem zamířila k vraku.
Vyskočila jsem na auto, tedy spíš na boční dveře, když teď dodávka ležela na boku.
"Bextere!" zkusila jsem to znovu. Okamžitě se mě zmocnil strach a úzkost. Nemohla jsem o něj přijít! Popadla jsem dveře, až jsem je vytrhla z pantů a mrštila jsem jimi co nejdál. Teď jsem si vůbec neuvědomovala, jakou mám sílu. Jediný cíl, který jsem teď dokázala vnímat, byl Bexter.
Na okamžik jsem se zaposlouchala a doufala jsem v sebemenší náznak toho, že by mohl být na živu.
Hodně se mi ulevilo, když jsem uslyšela tichý tlukot jeho srdce. Tohle srdce bych teď dokázala poznat mezi mnohými. Byl to zrovna tenhle tlukot, který mě provázel mou bolestí - mou přeměnou… I když, v co jsem se to vlastně proměnila?
Neměla jsem vůbec čas přemýšlet o takových věcech. Vklouzla jsem do auta, ale Bextera jsem nikde neviděla.
"Bextere?" šeptla jsem tiše a odpovědí mi bylo tiché zakňučení, které se ozývalo za sedadlem spolujezdce. Náraz nejspíš musel Bextera vymrštit dozadu.
Když jsem nakoukla dozadu, zděsila jsem se. Bexter byl od krve. Tohle bylo zlé. Navíc se packou zaklínil pod sedadlo, takže jsem ho nemohla vytáhnout.
Prudce jsem sedadlem škubnula a to vyletělo přední oknem ven.
Bexter znovu tiše zakňučel a já slyšela jeho srdce bít ještě slaběji.
"No tak, vydrž hochu. Najdu ti pomoc."
Vytáhla jsem ho z auta a zabalila jsem ho do deky, kterou jsem měla v autě.
Ze všeho nejvíc mě však trápila rána, kterou měl na pravém boku. Řinula se z ní krev a já se vše možně snažila, abych se nenadechla. Nemohla jsem mu ublížit!
Na ránu jsem přiložila kabát a částečně jsem se snažila zastavit jak proud krve, tak i vůni, která mi omamovala celé tělo.
Co teď? Vůbec jsem netušila, kde jsem. Navíc to vypadalo, že jsme jeli po opuštěné silnici, takže nezbývalo než se vydat po svých.
Opatrně jsem vzala Bextera do náruče a rozběhla jsem se s ním po cestě pryč. Doufala jsem, že najdu někde blízko město.

Běžela jsem už půl hodiny, ale stále jsem nemohla najít jakoukoli známku toho, že by někde blízko mohlo být město nebo alespoň nějaká malá vesnička. Uvítala bych jakoukoli pomoc.
Během cesty jsem se soustředila na dvě věci. Na Bexterovo srdce, které naštěstí bylo stále v pravidelném rytmu a taky na to, abych se nenadechla.
Možná jsem si uvědomovala, že nemůžu Bexterovi ublížit, ale bolest spalující mé hrdlo bylo stále větší a já věděla, že je stále těžší odolávat.
Jenže lehce se to říká, než se to dělá. Dýchání byla pro člověka tak automatická věc, že jsem si vůbec neuvědomila, co dělám. Lehce jsem nasála vůni lesa, kolem kterého jsme běželi. S hrůzou jsem se zastavila a uvědomila jsem si, co jsem udělala. Jenže ještě zvláštnější na tom bylo, že jsem nechtěla Bextera zabít. Ano, cítila jsem vůni krve, byla omamující a bolestná, ale cítila jsem něco mnohem krásnějšího, i když jsem to nedokázala popsat. Ta vůně byla taky bolestná, ale bylo v ní něco víc… Něco úžasného a nepopsatelného.
Bexter v mém náručí tiše zakňučel. Tlukot jeho srdce už nebyl tak silný, jako předtím. Věděla jsem, že s ním nemůžu riskovat další cestu. Nemusel by ji přežít. Nezbývalo než najít pomoc a vrátit se pro něj.
Vběhla jsem do lesa. Kousek dál od cesty jsem našla dostatečně velký a dutý strom, kam jsem Bextera uložila.
"Teď mě poslouchej, ano?" šeptla jsem tiše a Bexter přitom na mě upřel své velké, černé oči.
"Najdu ti pomoc, ale ty mi musíš slíbit, že to tady vydržíš, ano?"
Místo odpovědi se mi dostalo jenom tiché zakňučení.
"Brzy se vrátím," šeptla jsem znovu a pohladila jsem po hlavě.
Ještě naposledy jsem se na něj podívala a pak jsem se rozběhla do hustého lesa.

Vítr foukal stále silněji, navíc začalo i sněžit. Blížila se sněhová vánice. To mi však vůbec nevadilo. Běžela jsem proti větru a věděla jsem, že jsem blízko. Vůně byla stále intenzivnější. Navíc jsem si uvědomila, že je smíchaná s ještě nějakými jinými vůněmi - určitě jich bylo víc, ale už nebyli tak nádherné, jako ta, která se mi doslova prodrala do všech mých čichových buněk.
Zastavila jsem se na okraji louky, která teď byla celá zakrytá sněhem. I když řádila neuvěřitelná vichřice a dohlednost byla téměř nulová, jasně jsem mohla vidět několik osob, postávajících na druhé straně sněhem zahalené louky.
Vítr však byl natolik otravný, že jsem nemohla slyšet ani slovo. Opatrně jsem vyskočila na strom, odtud jsem se zhoupla na další a pak na ještě jeden. Teď už mi byli blíž a já mohla vidět šest osob.
Tři z nich na sobě měli dlouhé, černé pláště s kápěmi, takže jsem vůbec netušila, jak vypadají. Další tři osoby, na sobě měli klasické oblečení. Jenže to nebylo to, co mě upoutalo.
Na zemi ležel jakýsi mladý chlapec. Moc jsem na něj neviděla, ale vypadalo to, že má mohutnou postavu. Přesto ležel na zemi a svíjel se v bolestné agónii. Za ním na zemi ležel další mladík, který zhluboka oddychoval a ještě tady byla jedna blondýnka, která vše sledovala s hrůzou.
"Dost!" vykřikla z ničeho nic a vrhla se ke skučícímu chlapci na zemi.
"On za nic nemůže! Došlo k nedorozumění!" Jenže osoby v kápích ji vůbec neposlouchali. Aniž by se jí dotkli, i ona se zhroutila k zemi a já viděla, jak zatíná zuby, aby nekřičela.
Z ničeho nic, aniž bych něco takového čekala, se podívala mým směrem. Byla jsem si jistá, že mě v přítmí stromu nemůže vidět, přesto to bylo zvláštní… Jako kdyby mě propalovala pohledem a zároveň tím říkala, ať jí pomůžu.
Teprve teď jsem jasně dokázala poznat její tvář. Věděla jsem, že ji znám.
Vůbec jsem si neuvědomovala, co dělám. Z ničeho nic jsem letěla vzduchem a ladně jsem se snesla mezi dvě skupinky. Dřív než stihnul kdokoli zareagovat, jsem popadla blondýnku a začala jsem s ní uhánět do lesa.

Běžela jsem několik minut, než jsem si uvědomila, že nejsem sama. Pořád jsem držela blondýnku v ocelovém sevření a běžela jsem s ní, co nejrychleji jsem mohla. Blondýnka sebou škubala, trhala, ale ač se snažila sebevíc, nemohla se z mého sevření dostat.
"Tak už mě, sakra, pusť!" Teprve teď jsem si uvědomila, co jsem udělala. Motala jsem se do věcí, které vůbec nebyly mou záležitostí a navíc jsem se tak zdržela od toho, co pro mě bylo prioritní - najít záchranu pro Bextera.
Hrubě jsem upustila blondýnku na zem a ta při dopadnu narazila do stromu. Bylo jí to však jedno, okamžitě vyskočila na nohy a postavila se do obranného postoje.
Teprve teď jsem si ji mohla jasně prohlédnout. Byla opravdu krásná… Oči barvy karamelek, plné rudé rty, krásné zlatavé vlasy.
Ona si mě už tak zkoumavě neprohlížela. Místo toho na mě zírala v šoku. Mírně povolila svůj postoj a přešla dva kroky ke mně. Já jsem automaticky couvla, připravená se bránit, pokud by zaútočila.
"Bello?" šeptla tiše, jako kdyby nevěřila tomu, co vidí.
"Ty… ty mě znáš?" Že by tohle vměšování přeci jen nebylo marné? Co když mě ta osoba znala a navíc věděla, co se se mnou stalo?
"Jistě," řekla a přitom se zamračila. Chvíli si mě prohlížela než se její tvář znovu zkrabatila. "Kdy se z tebe stal upír?"
"Upír?"
Šokovaně se na mě podívala. "Co se to s tebou děje? Copak nevíš, že se z tebe stal upír?" Na chvíli se odmlčela. "Víš, kdo vůbec jsem?"
Pozorně jsem ji sledovala, každý detail jejího obličeje, každou křivku jejího těla. Věděla jsem, že tam někde v mých vzpomínkách je, ale ač jsem se snažila sebevíc, žádný určitý obraz jsem vydolovat nedokázala.
Záporně jsem zakroutila hlavou.
Blondýnka popošla opět o několik kroků blíž. "Nemusíš se bát. My ti všechno vysvětlíme…"
"My?"
"Ano…" mile se na mě usmála. Nevím proč, ale toho úsměvu jsem se děsila. Ucouvla jsem o několik kroků dozadu. Blondýnka to však nevzdávala a popošla zase blíž.
"Stal se z tebe upír, Bello. Ale nemusíš se bát, my ti všechno vysvětlíme a pak se můžeš stát jednou z nás - tak jak sis to vždycky přála."
Byla jsem z jejích slov zmatená. Proč bych se měla kdy stát upírem, a co vlastně ono upírství obnášelo? Už jsem věděla, že mé smysly jsou tisíckrát lepší, běhám rychleji než kterýkoli sprinter na světě i že jsem krásnější než kterákoli modelka na světě, přesto se mi tohle všechno zdálo nějaké divné. Intuice mi říkala, že je něco špatně.
"Nemusíš se bát."
Jaké jsem vlastně měla šance? Potřebovala jsem se dozvědět něco o mé minulosti, něco o tom, co vlastně jsem a vypadalo to, že blondýnka mi konečně může dát odpovědi na mé otázky.
Opatrně jsem popošla o několik kroků blíž k ní. Na tváři měla stále usazený úsměv, který mě nabádal, abych se nebála.
Jenže, když už jsem byla jenom kousek od ní, stalo se něco zvláštního. Bylo to tak rychlé, že jsem si jenom pamatovala, jak jsem letěla vzduchem. Okamžitě jsem si uvědomila, co se děje, udělala jsem ve vzduchu salto a ladně jsem se snesla na zem, do stínů stromů.
"Emmette, nech toho!" Vykřikla blondýnka, ale nebylo to nic platné. Jakýsi svalnatý muž mě opět odhodil někam mezi stromy. Tentokrát jsem na nic nečekala a ještě za letu jsem se otočila a zamířila jsem si to do hustého podrostu lesa, tam kam se paprsky slunce jen těžko dostávaly.
Po deseti minutách běhu jsem si uvědomila, že mě nikdo nesleduje. Sněhová vánice v zákrytu hustých jehličnanů nebyla tak silná, takže jsem v klidu zastavila. Kdyby mě můj sluch zradil, věřila jsem ve svůj zrak i čich. Byla jsem si jistá, že bych dokázala vetřelce najít dřív než by se přiblížil na sto metrů.
Vyskočila jsem na strom a opřela jsem se o kmen. Zavřela jsem oči a snažila se vybavit tvář blondýnky. Nechybělo mi moc k tomu, abych ji dokázala zařadit. Obrazy se už tak rychle nemíchaly a já byla blízko, cítila jsem to, ale ač jsem se snažila sebevíc, jako kdyby tahle část života pro mě měla být navždy uzavřená. Jako kdybych ani neměla právo odemknout své staré vzpomínky.
Ještě chvíli jsem takhle seděla a snažila se vzpomenout, než jsem si s hrůzou uvědomila, proč jsem se vlastně vydala do lesa. Bexter!
Ladně jsem seskočila ze stromu a menší oklikou jsem se vydala k místu, kde jsem svého psa nechala. Jenom jsem doufala, že ještě nebude příliš pozdě.
Běžela jsem něco kolem půl hodiny. Musela jsem si být jistá, že nepotkám nějaké další upíry. Zprvu jsem si myslela, že se blondýnka zbláznila, když mi vyprávěla o upírech, jenže teď se mi to začalo zdát stále více pravděpodobnější. Co jiného se vlastně mohlo stát? Vždyť na světě neexistoval jediný člověk, se schopnostmi, jako mám já.
Povzdechla jsem si. Na tyhle myšlenky budu mít čas později.
Už víc než sto metrů od stromu, kde jsem Bextera nechala, jsem věděla, že je něco špatně. Vůbec jsem neslyšela tlukot jeho srdce a mě okamžitě zachvátil špatný pocit. Tohle nebylo dobré…
Jenže tady bylo ještě něco jiného. Jakýsi podivný pach, který však nebyl Bexterův.
Okamžitě jsem doběhla ke stromu, jenže jediné, co jsem mohla uvnitř dutého stromu vidět, byla deka, která tady po Bexterovi zůstala.
Po něm, jako kdyby se slehla zem…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.