happy - Stíny dnú - 15.kapitola

7. března 2009 v 12:58 | Alice
Naštvaně jsem praštila pěstí do stromu. Ten se otřásl tak, že se z horní větve snesla halda sněhu, která dopadla přímo na mě. Teď jsem byla naštvaná ještě víc. Zatřepala jsem hlavou, abych z hlavy dostala sníh, který se mi ve vlasech roztápěl a taky proto, abych odehnala myšlenky, které se mi honily hlavou.


Proč vzali Bextera? Co s tím sledovali? A kdo ho vůbec vzal? Měla v tom prsty ta blondýnka? Zkoušela jsem si na otázky odpovídat sama, ale mé odpovědi naprosto nedávaly smysl. Měla jsem vědět hned na začátku, že blondýnka se na mě neusmívá mile jen tak. Určitě to bude mít na svědomí ona. Ale pořád jsem nechápala, k čemu by jim Bexter byl. Chtěli mě snad na něj nalákat? Ale k čemu jim tedy budu já? To bylo tak těžké zastavit se a říct: Ahoj, potřebujeme si s tebou promluvit? Povzdechla jsem si. Nejspíš ano.
Nezbývalo nic jiného než opravdu skočit na jejich návnadu - navíc jsem měla takové zvláštní tušení, že mě tam může čekat i něco… Ani jsem to nedokázala vyslovit. Byl to prostě takový ten pocit, který vám říká, že jdete správným směrem, ale že vás tam nemusí čekat jen dobré věci. Prostě touhle etapou musíte projít.
Povzdechla jsem si a vydala se za vůní Bexterovi krve.

Běžela jsem už poměrně dlouho. Sníh přešel do jemného deště a čím déle jsem běžela, tím méně sněhu tady bylo. Nejspíš jsem musela běžet někam na jih nebo spíš někam k pobřeží, protože se mi matně zdálo, že cítím mořskou vodu.
Pach Bexterovi krve najednou začal mířit někam do hustého lesa a já se tedy po úzké pěšině rozběhla dál. Tentokrát jsem měla pach moře někde po pravé straně. Byla jsem blízko, tím jsem si byla jistá. Vůně Bexterovi krve byla stále blíž a navíc se začala míchat i s jinou vůní - s tou nádhernou, kterou jsem cítila i předtím.
Zpomalila jsem. Byla jsem už blízko. Přede mnou prosvítalo mdlé světlo zamračeného dne. Pořád jsem si dávala pozor, abych stála proti větru. Neměla jsem v plánu přijít jen tak. Nejdřív jsem potřebovala zhodnotit situaci.
Schovala jsem se za strom a mírně jsem zpoza něj nakoukla.
Uprostřed malé louky stál dům, který vypadal jako z pohádky. Byl celý postavený z mohutných kamenů, jen střecha byla dřevěná. Vypadalo to, že má dvě patra, ale víc už jsem se o něj nezajímala. Co mě víc zajímalo byly osoby, tedy spíš upíři, kteří byli před domem.
Na schodech seděla dívka s krátkými černými vlasy. Prsty měla přiložené ke spánkům a pohupovala se dopředu a dozadu, jako kdyby se snažila vydolovat něco ze své paměti. Vedle ní seděl blonďák, který ji objímal kolem ramen a přitom ji něco šeptal do ucha. Ač jsem se snažila sebevíc, nezaslechla jsem nic z toho, co říkal.
Z ničeho nic se dveře domu rozletěly dokořán a ven vyšly další tři osoby. Dva chlapci a jedna dívka. Byla to ona blondýnka z lesa - ta, která mi tvrdila, že mi to všechno vysvětlí.
Jeden z těch chlapců se ke mně postavil zády, takže jsem vůbec netušila, jak vypadá. Ten další mi byl povědomý. Byl svalnatý, vlasy měl černé, kudrnaté. Hned mi došlo odkud ho znám - to byl ten, kterého jsem viděla svíjet se na louce v bolestech a určitě to musel být i ten, který mě napadnul v lese. Jak říkala blondýnka jeho jméno? Emmett? Nebyla jsem si jistá…
"Já tomu nerozumím o nic víc než ty. Taky nechápu, co se mohlo stát, ale bylo to tak. Přece bych si to nevymýšlela!" Blondýnka zuřivě gestikulovala kolem sebe. "Víš moc dobře, že si to můžeš přečíst v mé hlavě!"
Moc jsem tomu nerozuměla, ale poslouchala jsem dál. "Tak proč za námi nepřijde?" uslyšela jsem krásný, sametový hlas, který však byl momentálně nasycený zlobou a strachem.
"Jak jsem ti řekla, vypadalo to, že si na nic nevzpomíná." Blondýnka k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno. "Však mi ji najdeme, uvidíš."
Chlapec stojící ke mně zády, jenom pokýval hlavou.
Dveře se opět otevřely a ven vyšel blonďatý muž, o něco starší než ostatní, kteří byli venku. Vedle něj šla žena, přibližně jeho věku se světle hnědými vlasy.
"Bude v pořádku. Rána nebyla moc hluboká, i když ztratil hodně krve."
Pevně jsem doufala, že mluvili o Bexterovi. Nevím, co bych dělala, kdybych ho ztratila. Pro někoho to mohl být obyčejný pes, ale pro mě znamenal víc - byl to můj nejlepší a taky jediný přítel.
"Co teď chceš dělat, Edwarde?"
Edwarde, Edwarde, Edwarde… Bylo to jako ozvěna. Přivřela jsem oči a snažila jsem se vybavit tohle jméno. Šlo to samo, jen jsem na něj pomyslela a v hlavě jsem slyšela nádherný hlas. Neříkal tohle jméno, ale já si byla jistá, že patří jemu. Jen obličej jsem si stále nedokázala vybavit.
Pevně jsem semkla víčka. Byla jsem si jistá, že to jméno v mé hlavě objevilo nějakou vzpomínku, jenže mi utíkala mezi prsty a já ji nemohla v té nekonečné změti barev najít.
"Edwarde," šeptla jsem tak slabě, že jsem si vůbec nebyla jistá, jestli jsem to řekla.
Otevřela jsem oči a konečně jsem ho viděla. Díval se mým směrem, jeho oči prohledávaly temnotu lesa, ale jako kdyby nic nemohl najít.
"Co se děje?" ozvala se blondýnka vedle něj a i ona svůj zrak stočila k lesu, tak jako ostatní.
"Něco jsem slyšel," odpověděl a pořád se nepřestával dívat mým směrem.
Nevím, proč jsem to udělala, ale vystoupila jsem ze stínu stromu. Přála jsem si vidět tu krásnou tvář víc zblízka.
Okamžitě si mě všimnul a pomalým krokem se vydal ke mně.
Oba dva jsme našlapovali nejistě a pomalu. Připadala jsem si jako ve snu. Měla jsem strach, že kdybych udělala jakýkoli prudký pohyb, vzbudila bych se a všemu by byl konec. A to jsem nechtěla…
Ani jeden z nás teď nevnímal okolní svět… Pohledy jsme byli zaklenuti do sebe a neměli jsme v úmyslu se odtrhnout. Zastavila jsem se necelý metr od něj. Jasně jsem teď dokázala vnímat každou plochu jeho těla, každý nepatrný záhyb, i tu nejmenší vrásku.
"Bello," šeptl tiše, jako kdyby stále nevěřil tomu, co vidí. Mírně jsem přivřela oči a rázem, jako kdyby se všechno ocitlo v jasných a zářivých barvách. Jenže už nebyly smíchané v jednu. Teď už jsem jasně dokázala vidět a vnímat jednotlivé obrazy, které se mi začaly zjevovat jako na běžícím pásem.
Bylo možné, že mi tenhle krásný hlas dokázal vrátit všechny mé vzpomínky?
Pořád jsem tam stála a snažila se přitom zařadit vzpomínky tam, kam patřily - do těch správných míst a přitom jsem si uvědomovala přítomnost toho, co mi bylo vždycky nejbližší - Edwarda.
Otevřela jsem oči a on tam pořád stál - mučivě krásný a dokonalý, jen jeho oči se na mě dívaly zmateně. Jako kdyby nevěděl, co má udělat. Váhal - kdo má udělat první krok?
Nemohla jsem čekat. To já byla první, která k němu udělala krok blíž. Chvíli jsem si ho prohlížela - teprve teď jsem dokázala jasněji vnímat jeho dokonalou tvář, symetrické křivky, mohla jsem vidět každou nepatrnou vrásku jeho obličeje.
Pomalu jsem zvedla ruku. Nejspíš jsem se jenom bála, co mi může způsobit jeden dotyk, ale potřebovala jsem ho. Tolik jsem po něm toužila. Jako ve zpomaleném záběru jsem se pomalu dotkla jeho tváře. Všimla jsem si, že mírně přivřel oči…
Rázem mi bříšky prstů projel elektrický šok. Vůbec však nebyl nepříjemný - právě naopak. Celé mé tělo se najednou prudce napjalo a dřív než vůbec stihnul jakkoli zareagovat jsem se mu vrhla kolem krku.
"Edwarde!" křikla jsem a co nejvíc jsem se k němu přitiskla. Nejdřív byl z mého chování vyvedený z míry, to jsem poznala, ale pak mě k sobě přitisknul takovou silu, že kdybych byla člověk, určitě by mě udusil.
"Bello, opravdu si to ty?"
Mírně jsem se odklonila, abych se mohla podívat do jeho obličeje.
Když pochopil, že je to pravda, že ho tady teď pevně objímám, znovu mě k sobě přitisknul - ještě pevněji. Jako kdybychom se měli spojit v jedno tělo.
"Bello…" zašeptal mi do ucha, až se mi z toho málem podlomila kolena.
"Bello!" vykřiknul a zatočil se mnou dokola. Začala jsem se smát! Bylo to tak neuvěřitelné… Ta bolest, kterou jsem bez něj prožívala, byla najednou pryč. Jako kdybych vůbec nežila několik měsíců bez něj.
Trochu se odtáhnul a podržel si mě na délku paží. Díval se na mě, jako kdyby si do paměti ukládal každou částečku mého obličeje a pak se z ničeho nic naklonil a políbil mě. Já jsem to nejdřív nečekala, chvíli mi trvalo uvědomit si, co dělá, ale pak jsem se do jeho hry ponořila, přitáhla jsem si ho blíž a začala jsem ho dychtivě líbat.
Vůbec netuším, jak dlouho jsme se takhle líbali, ale čas byl pro mě ničím v porovnání s tím, co jsem teď cítila. Nemohla jsem být víc šťastnější než teď v jeho náručí.
"Ani nevíš, jak jsem teď šťastný," vyslovil mé myšlenky nahlas.
"Myslím, že vím," odporovala jsem mu a zahleděla jsem se mu do očí.
"Bello?"
Otočila jsem se. Teprve teď jsem si uvědomila, že tady nejsme sami. Celá jeho rodina, vlastně moje rodina, mě pozorovala, v očích zmatek. I Alice byla zmatená… Ta, která by měla všemu rozumět. Očima těkala z mého na Edwardův obličej. Viděla jsem, jak se nadechuje k otázce, ale nic nestihla říct, protože jsem k ní rychle přiběhla a objala jsem ji.
"Alice! Ani nevíš, jak si mi chyběla," řekla jsem dojatě. Věděla jsem, že kdybych mohla, určitě bych začala plakat, ale jelikož upíři plakat nemohli, nešlo to.
"I tys mi moc chyběla."
Konečně jsem se od ní odtrhla. Usmála se na mě, ale pak její úsměv pohasl.
"Děje se něco?"
"Nevím, to bys mi měla vysvětlit ty."
Celá rodina se najednou shromáždila kolem nás. Neušlo mi, že Edwardovi přelétl přes obličej stín pochybností. Dělo se snad něco o čem jsem nevěděla?
"Nechápu o čem to mluvíš. To ty jsi vždycky byla víc informovanější než já, ne?" Řekla jsem s narážkou na její vize budoucnosti.
"To jsem si taky myslela," povzdechla si. "Jenže teď tvou budoucnost vůbec nevidím…" řekla zklamaně.
A já se začala smát jako šílená. Nevím, kde se ta energie ve mně brala, ale musela jsem se smát. Čím víc jsem se smála, tím víc se Alice mračila.
"Tak to vypadá…" začal Carlisle, který stál po mé levici, "že se tvá schopnost, bránit se některým upířím schopnostem, se rozšířila na všechny."
Usmála jsem se. "To je báječné, ne?"
"Ani bych neřekla…" zamumlala Alice. Vždycky o všem věděla, jenže já byla teď jedinou výjimkou.
Chvíli jsem pozorovala, jak se vzteká a pak jsem si uvědomila, jak jsem se sem vlastně dostala.
"Myslím, že by jsme si měli promluvit," prohlásil Carlisle.
Mírně jsem se zamračila. Měl naprostou pravdu. "Souhlasím, ale nejdřív bych ráda viděla Bextera."
Přikývnul. "Nemusíš se bát, bude v pořádku…"
"Děkuji."
A pak jsem se všichni vydali do domu. Na prahu dveří jsem se ještě naposledy zastavila a zadívala jsem se do temnoty lesa. Je možné, že to všechno bude takové, jak jsem si to kdysi vysnila? Věčnost s Edwardem? To jediné, po čem jsem vždy tak toužila?
Můj anděl vedle mě se usmál a lehce mi stisknul ruku. Teď jsem věděla, že ano…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.