happy - Stíny dnú - 3.kapitola

7. března 2009 v 12:50 | Alice
Seděla jsem u stolu a snažila se do sebe nacpat aspoň trochu jídla. Na to, že jsem téměř dva dny nic nejedla, jsem neměla vůbec hlad.


"A jak se má maminka, Bello?" vyptávala se paní Wrightová.
"Docela dobře. Znovu se provdala."
"Opravdu? Moc ráda bych ji zase viděla."
Začala jsem se dusit soustem jídla. Při příjezdu jsem Sarah nakukala, že jsou máma s Philem v Torontu a já si za nimi prostě jen tak vyrazila. Ale co teď?
"Mohli bychom si třeba udělat o víkendu výlet. Kde v Torontu jsou ubytovaní?" vyptávala se dál.
"Ehm… Věříte, že ani nevím? Rozloučili jsme se hned na letišti. Říkala, že mi zavolá," lhala jsem.
"Aha. Tak až s ní budeš mluvit, pozdravuj ji od nás," řekla mile. Pak vstala a začala sbírat talíře a mně přitom neuniklo, jak nenápadně po sobě se Sarah mrkly.
Snažila jsem se koukat kamkoli, jen ne na Sarah. Vím, že bych se okamžitě prozradila. Zadívala jsem se na obraz, který měli nad krbem. Byla na něm louka s potokem a kolem dokola byl hustý, neprostupný les. V tu chvíli mě bodlo u srdce. Okamžitě jsem si vzpomněla na Edwardovu louku… na naši louku.
Co teď asi dělá? Snaží se mě najít? Nebo mě poslechnul? Kdyby mě hledal, určitě by tady už dávno byl. Alice by mu řekla, kam mám namířeno. Musela to vidět ve svých vizích.
Jak se asi mají? Alice, Jasper, Emmett, Rosalie, Esme, Carlisle? Co teď dělají? A co Charlie? Při vzpomínce na svého tátu jsem si povzdechla. Tohle jsem mu neměla dělat.
"Všechno je v pořádku?" zeptala se Sarah a tím mě vytrhla z mého přemýšlení.
"Jo… Jen - můžu si zavolat?"
"Není problém. Telefon je v obýváku."
"Díky," usmála jsem se a zamířila do vedlejšího pokoje.
Telefon ležel vedle televize. Na nic jsem nečekala a vyťukala na klávesnici Charlieho číslo.
Stačilo jedno zazvonění. "Haló?" ozvalo se nedočkavě.
"Tati?"
"Proboha Bello. Ani nevíš, jak jsem rád, že ses ozvala," řekl s velkou úlevou, ale pak se jeho hlas mírně zatvrdil. "Bello, co blázníš? Okamžitě se vrať domů! Jsi v pořádku? Co se stalo? Kde jsi? Jak -?" chrlil ze sebe jednu otázku za druhou.
"Tati! Tati… No tak Charlie!" snažila jsem se ho uklidnit. "Nemusíš se bát, jsem v pořádku. Jsem u známých, nemusíš mít strach."
"Ale já to nechápu, Bello. Co se děje?" vyptával se zmateně.
"Tati, tohle se nedá vysvětlit. Jen jsem ti chtěla říct, že se nemusíš bát, jsem v pořádku. Prosím, vyřiď to i mámě, jo?"
"Ale…" zkoušel znovu namítat.
"Neboj se o mě."
"Bello, je tady Edward, chce s tebou mluvit."
Zarazila jsem se. Dřív než jsem stihla něco říct, předal sluchátko Edwardovi.
"Bello?" Jeho krásný sametový hlas mi zněl v uších.
"Bello, vrať se, prosím…" šeptl tiše, ale přesto jsem ho slyšela jasně a zřetelně.
V hlavě mi hučelo. Nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Dřív než stihl znovu něco říct, zavěsila jsem.
Zhroutila jsem se na pohovku a hlavu schovala do dlaní. Tohle se nemělo stát! Neměla jsem ho slyšet. Zase se mi vrátí všechny vzpomínky. Dva dny jsem se snažila. Dva dny se mi dařilo zapomínat… Věděla jsem, že to nebude jednoduché, ale taky jsem věděla, že musím začít znovu. Bez něj…
Z ničeho nic se mi z očí spustil proud slz, který jsem neuměla zastavit. Možná to tak bylo i lepší… Všechny vzpomínky se mi třeba vyplaví a já zapomenu. Snad…
Ucítila jsem, jak si někdo vedle mě sednul na pohovku. Rychle jsem si setřela slzy a podívala jsem se na Sarah. Ta mě pevně chytla za ruku a objala mě.
Přišel další proud slz, který jsem neuměla zastavit. Sarah se na nic neptala, jen mlčela a čekala až se vypláču.

Pomalu jsem otevřela své zarudlé, pálící oči. Ještě pořád jsem cítila, jak jsou vlhké, takže to nebylo dlouho, co jsem usnula.
Byla jsem u Simona v pokoji, zachumlaná do deky. Sarah mě sem doprovodila po mém telefonátu. Věděla, že je se mnou něco špatně, ale neptala se. Tohle jsem si na ní nejvíc cenila. Byla ten typ přítele, který se nevidí jen tak - naslouchá vám, bez otázek a když se mu nechcete s něčím svěřit, neptá se.
Dveře se potichu otevřely. Sarah nakoukla dovnitř a když viděla, že jsem vzhůru, vešla dovnitř.
"Nevzbudila jsem tě?"
"Ne, zrovna jsem se probrala," řekla jsem a posadila jsem se. Sarah si přisedla vedle mě.
Chvíli bylo ticho. Nevěděla jsem, co říct. Byla jsem si jistá, že se Sarah nebude vyptávat, pokud já sama nezačnu. Přála jsem si, svěřit se někomu se svou bolestí, ale jak? Jak říct kamarádce, že jsem utekla od rodiny proto, že se nemůžu stát upírkou? Tohle bylo dost šílené i na mě.
"To jsem to dopadla, co?" začala jsem tiše. Sarah na mě upřela pohled svých hnědých očí.
Povzbudivě se na mě usmála. "Jestli máš nějaké problémy, stačí říct. Ráda ti pomůžu a máma taky."
Zadívala jsem se jí do očí a věděla jsem, že má pravdu.
"Je to všechno složitější než se zdá…"
Bylo ticho. "Bello, ublížil ti někdo?"
Zkoumavě jsem si ji prohlížela, než mi došlo, jak to myslí. "Ne! Já…" nevěděla jsem, co říct.
"To já jsem někomu ublížila…" šeptla jsem tiše.
"Ty? Tomu nevěřím. Ty bys nikomu záměrně neublížila."
Povzdechla jsem si. V krku se mi udělal nepříjemný knedlík. "Je to všechno složité…"
Sarah se na mě zamyšleně podívala. "Zkusila sis o tom s někým promluvit? Třeba i s psychiatrem… Netvrdím, že jsi nějaký blázen, ale potom co táta zemřel, mámě to hodně pomohlo, když se mohla vypovídat."
"Věř mi, tohle je trochu složitější. Kdybych se svěřila psychiatrovi, okamžitě by mě poslal do blázince."
"Oni umí poslouchat. Abych se přiznala, taky jsem u něj párkrát byla a docela mi pomohl."
"Sarah…" řekla jsem zmučeně.
"Dobrá, byl to jenom návrh!" řekla s mírným úsměvem a zvedla ruce v poraženeckém gestu. "Byla si vždycky paličatá, Bells… Dokonce víc než já a to je co říct."
Mírně jsem se zachmuřila. "Co tím myslíš?"
"Víš, ten prsten na levé ruce mi tak trochu říká, co se mohlo stát."
Rychle jsem se podívala na levou ruku. Chtěla jsem všechny své věci, které by mi Cullenovi připomínali nechat ve Forks, ale na můj snubní prsten jsem naprosto zapomněla.
Povzdechla jsem si. "Vdávala jsem se v sprnu," smutně jsem se usmála. "Jenže mi nebylo souzeno zůstat s ním napořád…" Proč jenom vzpomínka na něj musí tak bolet? Kdybych nebyla v takovém stavu, v jaké jsem byla teď, tak bych se určitě začala červenat nad tím, jak pesimistická dokážu být. Ale teď to bylo jiné.
"Jmenuje se Edward, že?"
Zmateně jsem se na ni podívala. "Jak?"
"Mluvila si ze spaní."
Zrak jsem zase stočila k prstenu na své ruce.
"Chci začít znova, daleko od Forks a od vzpomínek. Promiň, že tě s tím musím otravovat. Asi jsem sem neměla jezdit," řekla jsem skepticky a zadívala se přes okno ven.
"Co to říkáš za nesmysly? Jsem moc ráda, že sis na mě vzpomněla." Na chvíli se odmlčela.
Podívala jsem se na ni. Seděla na kraji postele a zkoumavě si mě prohlížela. "Víš, takovou tě neznám. Vidím, že tě to hodně bolí, ale budu tady a ráda ti pomůžu začít znovu," řekla s úsměvem a pevně mě chytla za ruku.
***

Milovala jsem to - stát pod teplou sprchou a nechat se omývat teplými kapkami vody.
Přemýšlela jsem nad dnešním dnem. Do myšlenek se mi neustále dostával telefonní rozhovor s Charliem a hlavně s Edwardem. No, spíše to byl jednostranný rozhovor, kdy mluvil jen on, ale i tak… Znovu slyšet jeho hlas. Tolik jsem chtěla jet zpátky a pevně ho obejmout, ale věděla jsem, že nemůžu. Nešlo to… Já se nemohla stát upírem a on už nemohl být nikdy člověk. Nebylo nám souzeno zůstat spolu.
Zatřepala jsem hlavou a snažila se vyhnat myšlenky na něj.
Pak jsem si vzpomněla na Sarah. Věděla jsem, že mi pomůže, podrží mě nad vodou. Mírně jsem se usmála - přeci jen můžu začít znova s přáteli z minulosti.
Zastavila jsem sprchu, zamotala se do ručníku. Pak jsem chvíli pozoroval svůj prázdný výraz v zrcadle. Nevěřila jsem, že se člověk dokáže během několika dnů tolik změnit. Pod očima jsem měla kruhy, pleť byla bledší než obvykle, navíc jsem se cítila strašně utahaně. Proto když jsem ulehla do postele, okamžitě jsem usnula.

Cítila jsem se příjemně. Sluneční paprsky mě příjemně šimraly v obličeji, všude bylo ticho a klid. Vrátila jsem se zpátky… Zpátky na naši louku. Oči jsem měla sice zavřené, ale věděla jsem, kde jsem a taky jsem věděla, že je tady i on.
"Je tady krásně," špitla jsem.
"Já vím," ozvalo se mi těsně u ucha. Ten hlas bych poznala na míle daleko. Jemný, sametový...
Nevím, proč jsem pořád měla zavřené oči. Asi jsem nechtěla pokazit ten krásný okamžik.
"Bello, vrať se, prosím…" ozval se znovu ten sametový hlas, ale tentokrát byl naléhavější, bolestnější.
Zprudka jsem otevřela oči. To, co jsem však viděla, se vůbec nepodobalo naší louce. Viděla jsem dům Cullenových… Nejhorší však bylo, že byl v plamenech.
Rychle jsem otevřela oči a prudce se posadila na posteli. Rozhlížela jsem se po pokoji, než mi vůbec došlo, kde jsem. Pak jsem si s úlevou oddychla. Byl to jen sen… Nic víc, nic míň.
Znovu jsem si lehla, ale věděla jsem, že už neusnu. Chvíli jsem pozorovala vycházející slunce. Byla to krása. Uvědomila jsem si, že ve Forks jsem moc často slunce nevídala. Mírně jsem se pousmála a vyskočila z postele. Bylo něco kolem sedmé hodiny…

"Dobré ráno…" pozdravila jsem, když jsem vstoupila do kuchyně.
"Dobré ráno, Bello. Netušila jsem, že budeš vzhůru tak brzy," usmála se na mě mile paní Wrightová.
"To víte, jsem ranní ptáče."
"Ach… To naše Sarah, ta kdyby mohla, tak prospí celý den."
Usmála jsem se. Další vlastnost, která ji zůstala. Navíc, probudit ji, to se dalo považovat za zázrak. Jednou usnula na hodině. S jejím bratrem Simonem nám dalo hodně práce, než jsme ji probrali.
"Co si dáš k snídani?"
"Se mnou si nemusíte dělat problémy, paní Wrightová."
Překvapeně na mě vykulila oči. "Jsi náš host, takže jaképak problémy. Navíc, stejně jsem si chystala snídani i pro sebe, takže udělat dva tousty navíc nebude opravdu problém," usmála se na mě.
"Dobře, tak děkuji."
"A Bello, ještě jedna věc."
Překvapeně jsem ji pozorovala. Stalo se snad něco vážného?
"Neříkej mi paní Wrightová. Připadám si pak jako stará babička. Stačí prostě Molly."
Oddechla jsem si. "Dobře… Molly."
Pak přede mě postavila talíř s tousty a čaj a obě jsme se pustily do jídla.

Molly byla opravdu skvělá osoba. Byla milá a nesnažila se mě vyptávat, i když šlo vidět, že něco na jazyku má. Neustále po mě nervózně pokukovala. Ten pohled byl opravdu zvláštní.
"Děje se něco?" Už jsem to nemohla vydržet.
"Já… já vím, že mi do toho nic není, ale…" šlo vidět, že neví, kde začít. "Včera jsem mluvila se Sarah."
V krku se mi udělal nepříjemný knedlík. Musela jsem sklopit pohled, nedalo se to vydržet.
"Bello, víš, že budu ráda, když tady zůstaneš."
"Ale?" Vždycky bylo nějaké ale.
"Zkusila sis o tom promluvit? Myslím s mámou nebo s otcem… Určitě musí o tebe mít strach."
Sklopila jsem pohled. "Víte, máma má svůj nový život s Philem a nechci ji ho brát. A táta, ten to všechno vidí z trochu jiného úhlu než já. Bylo by to příliš složité…"
Molly byla potichu. Nejspíš si v hlavě srovnávala tu trochu, co jsem jí teď řekla.
"Tak dobře… Víš, že jsem tě měla vždycky moc ráda a kdykoli se budeš chtít svěřit, stačí říct." Usmála se na mě svým krásným úsměvem. Já ho opětovala. Teď jsem si byla ještě víc jistá, že můžu začít znovu a nebudu na to sama.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.