happy - stíny dnú - 4.kapitola

7. března 2009 v 12:51 | Alice
Od rána, kdy jsem mluvila s paní Wrightovou, tedy s Molly, uběhly už tři dny. Sarah ani Molly se mě už naštěstí přestaly vyptávat na pobyt ve Forks a právě naopak se mě snažily rozptýlit, za což jsem byla opravdu vděčná. Teď jsem byla ráda, že jsem se aspoň částečně svěřila se svým problémem Sarah. Rázem mi bylo o hodně líp.


Sarah chodila dopoledne na místní Cambridgskou univerzitu, kde studovala obor Dějiny umění. Nikdy se netajila svou láskou k dějinám, přesto jsem si ji nikdy nedokázala představit jako profesorku vyučující někde na univerzitě historii, kde popisuje ty nejzajímavější umělecká díla světa.
Molly bývala doma, pracovala totiž jako daňový poradce, takže většinu své práce měla doma. Párkrát jsem ji i vypomohla, aby měla práci dřív hotovou. Potom jsme si dlouho povídaly, dokud nepřišla Sarah a nevytáhla mě někam ven, ať už na nákupy nebo do kavárny.
Při hovorech s Molly jsme se záměrně vyhýbaly jakýmkoli tématům týkajících se mého pobytu ve Forks. Za to o životě ve Phoenixu jsme si mohli povídat dlouho, protože Molly pocházela s Phoenixu a ještě pořád tam měla hodně přátel.

Naštvaně jsem otevřela oči. Když jsem koukla na hodiny, zjistila jsem, že je něco kolem jedné hodiny. Pořád jsem neuměla usnout. První dny se mi tak krásně spalo, ale teď nic. Vypadalo to, že už jsem nasbírala dost sil a další spánek mi byl odepřen. Sledovala jsem strop nad sebou, kde měl Simon nalepené různé plakáty skupin, o kterých jsem v životě neslyšela. Z okna jsem proudilo slabé světlo z ulice, takže jsem toho viděla docela dost.
Přetočila jsem se na bok, směrem k oknu. Pevně jsem semknula víčka a snažila se myslet na něco, co by mi pomohlo usnout. Zkoušela jsem si zpívat, přehrát v hlavě nějaký film, dokonce jsem si říkala i básničku, kterou jsme se učili někdy v páté třídě. Nic nezabíralo…
Přes víčka jsem ucítila slabé světlo. Nejspíš to byly jenom reflektory auta, které projelo kolem domu, proto jsem to příliš nevnímala. Ani skřípání, které se ozvalo ode dveří, mi nepřišlo nijak zvláštní. Už jsem pomalu usínala, takže jsem to naprosto ignorovala. Určitě se mi něco začínalo zdát.
Něco slabě zavrzalo vedle mě, ale já to pořád ignorovala. Zachumlala jsem ještě víc do peřiny.
Vrzání se však ještě znásobilo a teprve, když jsem ucítila, že se něco o otřelo o má záda, přinutila jsem se otevřít oči. Chvíli jsem koukala z okna, strnulá hrůzou. Doufala jsem, že se mi jenom něco zdá, ale když jsem cítila, že se postel pode mnou ještě víc propadla, vyskočila jsem co nejrychleji z postele.
Do ruky jsem nahmatala baseballovou pálku, kterou měl Simon vedle skříně a postavila se do obranného postoje. Ať to byl kdokoli, nedala jsem se a byla jsem připravená bojovat.
Vypadalo to, jako kdyby se postava vedle mě lekla víc než já. Rychle přiskočila ke dveřím a šáhla po vypínači.
Světlo mě oslepilo. Instinktivně jsem si rukou zakryla oči, proto jsem nestihla zareagovat, když postava na mě skočila a povalila mě na zem.
Vykřikla jsem bolestí… Nejspíš jsem si narazila pořádně záda.
"Co tady chceš!" křikla postava nade mnou. Držel mě pevně za ruce a já se vůbec nemohla pohnout.
Trochu se mi motala hlava, pořád jsem nemohla pořádně zaostřit. Prudké světlo ze stropu mi vadilo. Jak se mám ale dostat z tak pevného sevření?
Jediná věc, se kterou jsem mohla hýbat, byly moje nohy a jak jsem předpokládala, tak ten člověk co na mně ležel, byl muž. Byla jediná možnost. Prudce jsem zvedla nohy a doufala, že jsem se strefila do těch správných míst. Asi jsem se musela trefit, protože osoba se se strašným skučením převalila na bok a já byla zase volná. Rychle jsem vyskočila na nohy a do ruky vzala opět pálku. Neváhala jsem ji použít, ale dřív než jsem stihla něco udělat, vtrhly do pokoje Sarah s Molly.
"Proboha, co se to tady děje?" křikla Molly a zděšeně mě pozorovala.
Musel to být zvláštní pohled, já s pálkou, připravená zaútočit, jak se skláním nad postelí. Útočník ležel za postelí, takže Sarah ani Molly nemohly vidět, že tam někdo je.
"Molly, volejte policii!" křikla jsem a pořád držela pevně pálku.
"Mami," ozvalo se slabě zpoza postele.
Zarazila jsem se. Mami? A sakra… Že by to byl?
"Simone?" špitla jsem slabě a doufala jsem, že to není pravda. V tu chvíli mě celou polilo horko. Pálku jsem spustila vedle sebe.
Chvíli jsem pozorovala osobu na zemi. Simon nevypadal vůbec stejně, tak jak jsem ho viděla posledně.
Bylo to pět let a na rozdíl od Sarah se pořádně změnil. Už to nebyl ten malý tluštík, ze kterého si na škole utahovali. Teď to byl vysoký, štíhlý muž, který s velkou pravděpodobností už nebude moct mít děti.
I on mě chvíli pozoroval. Pak se mu ve tváři objevil výraz překvapení.
"Bells?" zeptal se. Nebyla jsem schopná odpovědět, jen jsem se mírně usmála. V tu chvíli se ozval hlasitý smích. Byla to Sarah, která se svíjela v nepředstavitelném záchvatu smíchu.
"Ehm… Ahoj, Simone," vysoukala jsem ze sebe a mírně se usmála.
"Ahoj," zaskučel a snažil se posadit na posteli. Okamžitě jsem mu začala pomáhat. Vstávalo se mu těžce. Vypadalo to, že jsem se trefila přesně…
"Páni, škoda, že jsem u sebe neměla kameru! To by stálo za to! Ty vaše výrazy!" křikla Sarah a neustále se přitom smála. Oba jsme po ni střelily zuřivým pohledem.
"Já… promiň, moc se omlouvám," koktala jsem ze sebe omluvu.
"To je dobrý," zamumlal a přitom se chabě usmál.
"Nemohla si tušit, že to jsem já…"
"Ale co tady děláš tak brzy? Myslela jsem, že přijedeš až zítra ráno. Neříkal jsi, že máš jít na nějakou oslavu?" vyptávala se Molly.
"Jo, měl jsem jít, ale na poslední chvíli to zrušili. Příště dám radši vědět dřív, kdyby někdo spal v mojí posteli." Nenápadně po mně mrknul.
"Nepotřebuješ něco? Led nebo tak?" snažila jsem se mu pomoct.
"Led by se docela hodil."
"Já pro něj zajdu…" nabídla se Molly a hned byla pryč.
"Bells… Koukám, že si mířila přesně," ozvala se Sarah a bratr ji přitom věnoval nepěkný úšklebek.
"Chtěl bych vidět tebe, kdybys byla chlap," zamručel Simon.
"Ale to nejsem…" zazubila se na něj. Simon místo odpovědi po ni hodil polštářem. Sarah se mu však lehce vyhnula.
"Já vás radši nechám o samotě. Třeba můžete pouvažovat o společném kurzu karate," řekla a zase se začala smát. Vyhnula se dalšímu polštáři, který tentokrát přiletěl z mé strany. Pak už konečně zmizela.
"Já se opravdu omlouvám, netušila jsem…" Musela jsem sklopit pohled.
Simon se tiše uchechtl. "Neboj, Bells. Tohle není poprvé, takže už vím, jak to bolí. Ale musím říct - ránu máš pořádnou. Ale co ty? Nepraštil jsem tě? Taky jsem nebyl zrovna nejněžnější…"
"To je dobrý," vyhrkla jsem ze sebe. "Sice jsem se trochu praštila do zad, ale jinak je to dobrý."
"Opravdu?" zeptal se a celou mě projížděl pohledem.
"Jo… Neboj, taky jsem toho zažila už dost!" Mírně jsem se zachmuřila a přitom si vzpomněla na svou schopnost spadnout z jakéhokoli rovného povrchu. Ušklíbla jsem se.
Simon si mého výrazu všimnul a zazubil se. Chvíli jsem ho pozorovala a on můj pohled vycítil.
"Děje se něco?"
"Ale ne. Já jen… Dost ses změnil." Mírně jsem se začervenala. Jenom jsem doufala, že si toho nevšimnul.
"Za to ty vypadáš pořád stejně…"
Už jsem mu nestihla odpovědět, protože přišla Molly, která svému synovi nesla sáček s ledem. Simon na nic nečekal a okamžitě si ho přiložil ke svým slabinám. Naštěstí byl natolik taktní, že si před námi nesundal kalhoty.
"No, tak já radši půjdu dolů, vyspím se na gauči," nabídla jsem se galantně.
"To je dobrý. Já se na pohovce vyspím," snažil se mě přemluvit. Tentokrát jsem si chtěla hrát na hrdinu já.
"Na to zapomeň… To ty si tady raněný. Navíc, mě je to jedno, kde se vyspím." Stála jsem si za svým.
Šlo poznat, že nemá chuť se hádat, proto jenom lehce kývnul hlavou.
"Tak pojď, já ti dám nějakou peřinu a polštář. A ty…" podívala se směrem k Simonovi, "…se vyspi."
"Rozkaz," odpověděl Simon s úsměvem."Dobrou noc…"
"Dobrou," řekli jsme jednohlasně a vyšli ven.
Když jsem se potom snažila usnout na pohovce, která byla nehorázně tvrdá, musela jsem usmívat. Až tohle budu jednou někomu vyprávět, neuvěří mi…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.