happy - Stíny dnú - 5.kapitola

7. března 2009 v 12:51 | Alice
Neustále jsem slyšela nějaké brebentění. Snažila jsem se ho ignorovat, proto jsem si přes hlavu přetáhla deku. Jenže ta, ani v kombinaci s polštářem, nezabírala. Pomalu jsem se snažila přetočit na bok, ale díky nesnesitelné bolesti v zádech, to bylo nemožné.


Usnout se mi podařilo někdy nad ránem. Trvalo to docela dlouho než jsem našla správnou pozici, tak aby záda nebolela.
Přetočila jsem se na břicho a polštář si nacpala co nejvíc pod hlavu. Teď se mi dobře leželo. Doufala jsem v klidný spánek, ale z vedlejší místnosti se ozval zvuk rozbíjejícího se skla. Se spánkem jsem se rozloučila.
Nahmatala jsem na stole vedle sebe hodinky. Byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že je něco před desátou hodinou. Odhodila jsem hodinky zpátky na stolek a pomalu se začala soukat ven z postele.
Očekávala jsem, že v kuchyni bude sedět celá Wrightovic rodinka, ale bylo pro mě překvapením, když jsem viděla jenom Simona. Ten právě ze země sbíral střepy. Můj pohled se pak stočil k místu, odkud se bral ten nepříjemný hluk. Stereo… Sice bylo potichu, ale já ho i přesto slyšela.
"Dobré ráno," ozval se Simon a přitom ze země sbíral kousky střepů. "Asi jsem tě vzbudil, co?"
"Dobré," odpověděla jsem mrzutě. Neměla jsem vůbec náladu s někým se bavit a už vůbec jsem neměla náladu se vůbec hýbat. Proto jsem se zhroutila na židli s tím, že se celý den nepohnu.
"Špatná noc?" ozval se Simon a já si teprve teď pořádně uvědomila jeho přítomnost. Chvíli jsem si ho prohlížela. Musela jsem uznat - opravdu se moc změnil. Byl hubenější, vyšší, delší vlasy… prostě vypadal líp. Teď si byli se Sarah víc podobní. Až na jednu věc. Na oči… Sarah měla oči hnědé po otci, kdežto Simon měl oči blankytně modré a veselé - po mámě.
"Bolí mě záda," odpověděla jsem mrzutě na jeho předchozí otázku.
"Hodně?" zeptal se starostlivě a posadil se naproti mně. "Je mi to opravdu líto. Netušil jsem… Jestli ti můžu nějak pomoct, stačí říct!"
Mávla jsem nad tím rukou. "To je dobrý, ale neboj - já si to jednou od tebe vyberu."
Podíval se na mě překvapeně, ale pak se mu na tváři objevil široký úsměv.
"Cokoliv!" Zazubil se na mě. "Tedy samozřejmě v rámci mezí!" dodal okamžitě.
"No, uvidíme…" řekla jsem naoko vážně, ale pak jsme se oba začali smát.
Nemohla jsem si pomoct, ale měl moc krásný úsměv. Sice takový pokřivený, ale opravdu krásný. Mé myšlenky najednou zabloudily tam, kam neměly - na osobou, která měla podobný úsměv jako on.
"Je všechno v pohodě?" Simon si nejspíš musel všimnout mé změny v obličeji. Pohled jsem stočila k prázdnému talíři před sebou.
"Jo, všechno je v pohodě…" řekla jsem, ale vůbec to nevyznělo jako pravda.
Simon si mě nedůvěřivě prohlížel. "To tak… Asi si zapomněla, kdo se za tebou a Sarah celých osm let na základce tahal, kdo tě znal líp než svoje boty, co?"
Chvíli jsem na něj vyjeveně koukala, ale pak jsem se mírně usmála. Zase mě dostal. Měl pravdu. My tři jsme na sobě dokázali poznat cokoliv. Utajit něco mezi sebou bylo opravdu dost těžké.
"Dostals mě," řekla jsem s úsměvem a ruce jsem zvedla v obranném gestu.
Zakroutil nechápavě hlavou, ale přitom se stále usmíval. "Pořád ta stejná tvrdá palice - nikomu nic neřekneš, když nechceš, co?"
Mírně jsem se zašklebila. "Pořád stejná…"
"Jo, to je pravda. Takže to z tebe nedostanu, co?"
Protočila jsem oči v sloup. "Jenom jsem se špatně vyspala, nic víc, nic míň," řekla jsem ostřeji, než jsem sama chtěla.
"Tak dobře, v klidu." Tentokrát on zvedl ruce v obranném gestu. Potom se postavil a u linky si nalil do hrnku kafe.
"Dáš si taky?"
"Ehm… Radši čaj," poprosila jsem. Na nic nečekal a do konvice napustil vodu. Chvíli jsem ho pozorovala, než mi můj pohled padl na okno. Mraky byly poměrně nízko a navíc hustě pršelo. Vůbec mi to počasí nevadilo. Za ty dva roky ve Forks jsem na něj byla zvyklá.
"Zvláštní, že?" Mírně jsem nadskočila. Simon stál vedle mě a na stůl pokládal hrnek, ze kterého se kouřilo.
"V tuhle dobu už tady bývá halda sněhu, ale letos se počasí asi zbláznilo," řekl, aniž by si všimnul nějaké změny v mém chování.
"Mě déšť nevadí," řekla jsem a usrkla jsem ze svého hrníčku. Čaj byl pořádně horký.
"Mě strašně, mám radši sníh."
"Ve Forks pršelo pořád, na déšť jsem si zvykla…" Ani nevím, proč jsem mu to všechno říkala, ale najednou mi nedělalo problémy mluvit o Forks a o životě v něm. Připadalo mi to, jako kdyby tady s námi byl Jasper, který kolem nás rozesílal vlny klidu.
"Slyšel jsem, žes tam žila poslední dva roky." Byl opřený o kuchyňskou linku a díval se ven z okna. Pak se otočil na mě a mírně se usmál.
"Jo, byla jsem u táty. Bylo to tak lepší."
"Je Forks pěkný město?" zeptal se najednou.
"Prosím?" Šokovaně jsem se na něj podívala. Bylo to zvláštní. Jako malá jsem Forks nesnášela, ale po posledních dvou letech jsem tohle malé městečko viděla z jiného úhlu. Nikdy bych to nepřiznala, ale po té spoustě zeleně a taky deště se mi bude opravdu stýskat.
"Jestli se ti Forks líbí…" zopakoval znovu svou otázku.
"Forks je sice malé městečko, ale o to pěknější. Má svou atmosféru." Simon se cesty mě a Sarah do Forks nezúčastnil. Tenkrát byl nemocný a bylo mu opravdu líto, že nemohl jet s námi, ale Sarah mu barvitě vylíčila, že mu to opravdu líto být nemusí. Sarah nesnášela Forks od první chvíle.
Mírně se zamračil. "Aha… Je to zvláštní."
Překvapivě jsem se na něj podívala. "Co je zvláštní?"
"No, když se ti Forks líbí, proč si teda odtamtud odjela?"
Ou, tak to byla rána pod pás. Každý rok, když jsem tam musela za Charliem jezdit, jsem se vracela opravdu zhnusená. Simon a Sarah věděli, jak Forks nesnáším, proto pro něj muselo být překvapením, když mě slyšel mluvit o tomhle nenáviděném městečku tak pěkně.
"Nerada o tom mluvím," zamumlala jsem a svůj pohled stočila do prázdného talíře před sebou. Teď jsem ještě víc než předtím vnímala každý detail talíře - od krásného zdobení na okrajích a až po čmouhu, která zůstala uprostřed.
Chvíli bylo napjaté ticho. I když jsem se na Simona nepodívala, bylo na něm vidět, že má něco na jazyku. Koutkem oka jsem zahlédla, jak přikročil blíž. Židle vedle mě se odsunula a on si přisedl.
"Sarah mi o tom něco říkala - je v tom ten Edward, že? Bells, jestli ti něco provedl, stačí říct!"
Bylo zvláštní slyšet jeho jméno zase nahlas. Když ho Simon vyslovil, tělem mi projela husí kůže. Už jenom to jméno slyšet… Okamžitě jsem si vzpomněla na telefonát. Když mě prosil, abych se vrátila domů, bylo v tom tolik zoufalství a tolik strachu.
"Promiň, ale slyšel jsem tě říkat v noci jeho jméno, tak jsem to ze ségry vytáhnul," zamumlal Simon vedle mě a já si teprve teď uvědomila, že tady vlastně sedí se mnou. Nejspíš si všimnul, jak se křečovitě držím židle… Držela jsem se tak pevně, že mi klouby na rukou úplně zbělely.
"To je v pořádku…" řekla jsem tiše, pohled stále upřený na talíř. Chvíli mi trvalo, než jsem dokázala pohled stočit jinam. Otočila jsem se přímo na Simona. Ten mě propaloval pohledem, ale nejspíš tušil, že už by se mě neměl dál ptát, proto se mírně usmál a vstal. Položil hrnek do dřezu a zamířil si to ke dveřím.
"Je to někdo na koho chci a musím zapomenout," zašeptala jsem, ale bylo to pořád dost hlasitě na to, aby mě slyšel. Otočil se. Chvíli tam jen tak nehybně stál. Pozoroval mě tak, jako já pozorovala jeho. Chvíli mi připadalo, jako kdyby ani nedýchal. Nejspíš jenom nevěděl, co má říkat.
"Ublížil ti?"
Mírně jsem se usmála. "Ne… To já ublížila jemu," šeptla jsem a tentokrát jsem se radši zadívala ven z okna. Pohled jeho modrých očí byl spalující. Jako kdyby mi četl myšlenky jenom z toho, že se mi dívá do očí.
"Tomu nevěřím."
Pohlédla jsem na něj. "Prosím?"
"Ty bys neublížila ani mouše…"
"Je to trochu složitější než si myslíš."
"Aha… Předpokládám, ale že o tom nechceš mluvit, co?"
Nepatrně jsem se zachvěla. "Nechci… Aspoň ne teď."
Lehce pokýval hlavou na znamení souhlasu.
"Odcházíš?" zeptala jsem se.
"Chtěl jsem tě nechat o samotě. Myslel jsem, že to potřebuješ."
"Radši zůstaň. Ráda bych si popovídala. Co takhle o tobě?"
Chvíli si mě nedůvěřivě prohlížel. Ten pohled byl zvláštní, ale pak pokrčil rameny a přisedl si ke stolu, naproti mně.
"Co chceš vědět?"
"Všechno," usmála jsem se na něj. "Neviděli jsme se pět let, nějaké novinky mít musíš."
"Nevím, jestli tě můj nezáživný život bude bavit."
"Věř mi, určitě jsem slyšela i horší příběhy."
Zase se usmál a opravdu začal vyprávět. Rázem jsem se ocitla v jiném světě a všechno co ve mně vyvolala vzpomínka na Forks se rázem ztratilo. Ulevilo se mi. Byla jsem ráda, když jsem mohla slyšet problémy druhých a nemuset je přitom zatěžovat těmi svými. Napjatá atmosféra z rána jakoby opadla a já se cítila uvolněně. Tak uvolněně, jak jsem se už dlouho necítila…

Musím říct, že za těch pět let, co jsem Simona neviděla, se hodně změnilo. Nejenom na jeho vzhledu, ale tak nějak všeobecně. Potom, co se přestěhovali do Kanady nesl změnu prostředí těžce. Dlouho si zvykal na nový domov a neuměl si najít nové přátele. S tímhle měl problémy i ve Phoenixu. Spíš než středem zájmu byl většinou středem posměšků. Se Sarah jsme mu byly velkou oporou, ale potom co se přestěhovali sem, v době kdy i Sarah zrovna nebyla vítaná, byl na tom docela špatně. Ale snažil se… To byl celý Simon. Nikdy se nechtěl hádat, byl smířlivý a když si měl vybrat na čí straně stát, vždy si raději zvolil střed.
Vyprávěl mi, jak se chtěl změnit. Jak chtěl být někdo jiný… Snažil se, bylo to pro něj těžké, ale vyplatilo se mu to. Výrazně zhubnul a to že se vytáhnul do výšky už přišlo nějak samo. Dobře se učil už ve Phoenixu a tady jenom zpečetil svou snahu.
"Potom, co táta umřel, to bylo těžký, ale snažili jsme se mámu podporovat jak to jen šlo," smutně se usmál a já se musela otřást při pomyšlení, kdybych měla ztratit Renneé nebo Charlieho.
"Dřel jsem na sobě dost dlouho. Vyplatilo se to a já vyšel jako premiant. Toho okamžiku jsem se dlouho bál, protože jsem si myslel, že zůstanu sám. Ale nebyla to pravda, školu jsem opouštěl s přáteli a s vědomím, že je nikdy neztratím." Tón jeho hlasu byl podivný. Jako kdyby dojatý, ale taky jakási příchuť výčitky. Nepochopila jsem to.
"No páni, neřekla bych, co z malého Simona vyroste," usmála jsem se.
Mírně se zamračil. "Víš, že nemám rád, když mi říkáte malý Simone…"
"Vím."
"Mám to teda brát jako provokaci?"
Dělala jsem, že přemýšlím. "Nejspíš jo…"
Na tváři se mu objevil široký úsměv. "Isabello Swanová, riskuješ."
Úsměv jsem opětovala. "Jako kdyby si mě neznal."
"Právě, že tě takovou neznám," řekl z ničeho nic. Zarazila jsem se. Opravdu jsem se tak změnila? Dokázal mě dvouletý pobyt ve Forks tak změnit?
"Ale…" Dřív než jsem stihla něco říct, skočil mi zase do řeči.
"No, já budu muset jít. Mám ještě nějaké zařizování ve městě. Od Sarah ti mám vzkázat, že přijde někdy kolem třetí. Máma by měla za chvíli dorazit."
Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Ani nevím proč, ale chtěla jsem, aby mi to všechno vysvětlit. Chci vědět, jestli jsem pro své přátelé jiná. Jestli už mě neberou jako dřív.
"Měj se." Asi jsem se musela zamyslet, protože z ničeho nic stál u hlavních dveří.
"Ty taky." To bylo jediné, co jsem ze sebe dostala. Pak za sebou zabouchl dveře a nechal mě v domě samotnou.

***

Potom, co Simon odešel, zůstalo mi hodně času na přemýšlení. Tolik se změnil, ale povahově to byl pořád ten stejný Simon, to co měl na srdci, měl i na jazyku. Neváhal pomoct svým přátelům, i kdyby měl okusit jejich bolest. Ale co mě nejvíc trápilo… Opravdu jsem se tak moc změnila já? Nepřítomně jsem se pozorovala v zrcadle. Lehce jsem se dotkla chladného povrchu. Vůbec jsem ale jeho chlad nevnímala, jenom jsem po něm projížděla, jako kdybych si zároveň projížděla po konturách své vlastní tváře. Ale opravdu jsem to byla já? Začala jsem vzpomínat - jak jsem vypadala před skoro dvěma roky, než jsem dorazila do Forks? Byla jsem taky tak bledá? Taky jsem měla neustále kruhy pod očima? A co mé oči - opravdu byli vždy tak prázdné, bez života, jako teď?
Ano, stala se ze mě troska. Dokonce ještě větší, než když Edward opustil mě. Nejspíš jsem ještě tenkrát v hloubi své duše doufala, že se vrátí, že bude vše jako dřív, ale teď to bylo jiné. Teď jsem totiž věděla, že já se k němu nikdy nevrátím. Ale dá se prožít život jako troska? Můžu jen tak necíleně bloumat a nevšímat si života okolo?
Určitě se to dá. Jiní přede mnou to už dokázali, ale nebyla jsem si jistá, jestli to chci dokázat i já. Jestli chci od sebe lidi odhánět jenom proto, že jsem musela… těžko se mi na to myslelo. Ano, musela jsem opustit lásku svého života. Jak ironické to bylo? Myslela jsem si, že Edward je láska nejen mého života, ale i mé věčnosti, která bohužel nepřišla.
Svůj pohled jsem stočila na prsten na ruce. Od doby, co mě na něj Sarah upozornila, jsem na něj nepřestala myslet. Ani nevím, proč jsem si ho nesundala. Možná proto, že jsem na Edwarda asi nechtěla zapomenout, tak jak jsem si myslela. Možná, pořád doufám, že jednou…
"NE!" křikla jsem chraplavě. Byla jsem ráda, že jsem tady byla sama. Aspoň nikdo nemusel slyšet mé výlevy.
Co největší silou jsem se snažila dostat prsten z ruky. Tahala jsem, kroutila, zkoušela všemožné způsoby, ale držel pevně. Jako kdybych ho měla k ruce přikovaný… Co když to Edward věděl? Co když měl strach, že když si ho sundám, tak na něj zapomenu? Co když nějak…?
Zatřepala jsem hlavou. Jak by to asi udělal? Pomyslela jsem si. Potřela jsem prsten mýdlem. Šlo to ztěžka, přesto se o nepatrný kousek pohnul. Tahala jsem znovu. S ještě větší silou, jsem tahala… Prudce jsem škubla. Bolelo to, ale prsten nakonec opravdu povolil a sklouznul mi z prstu. Odechla jsem si. Ani nevím proč… Jako kdyby mi ze srdce spadlo velké břemeno. Mírně jsem se na svůj odraz v zrcadle usmála.
Byl to krok k tomu, aby začala nový život? Pevně jsem věřila, že ano. Zapomenu. Věřila jsem, že to dokážu. Musela jsem…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.