happy - Stíny dnú - 7.kapitola

7. března 2009 v 12:53 | Alice
Chvíli jsem stála v uličce, než jsem vyběhla ven na její okraj. Dostala jsem se k hlavní cestě, kde svítilo nespočet pouličních lamp. Na nebi svítil jasný měsíc, takže jsem poměrně dobře viděla.

Opřela jsem se o zeď a ruce jsem si položila na kolena. Zhluboka jsem dýchala. Jako kdyby moji mysl zahalovala podivná mlha, která se každým nádechem čerstvého vzduchu rozptylovala.
Za chvíli jsem už mohla jasně a čistě přemýšlet. Posadila jsem se na obrubník a snažila jsem se ignorovat chlad, který se mi dral pod tričko. Svetr jsem si samozřejmě nechala vevnitř.
Ten nával emocí, vzpomínek a pocitů, který mi přinesl jeden pohled do těch jantarových očí, byl zvláštní. Jako kdybych se na vteřinu ocitla ve Forks, jako kdyby se vůbec nic nezměnilo. Bylo to možné? Opravdu i tady existovali upíři?
Jestli to byl opravdu upír, čemuž vzhledově nasvědčovalo hodně věcí, musel určitě pít zvířecí krev. Upíři, kteří pijí lidskou krev, měli duhovky červeně zbarvené. Aspoň tohle mě trochu uklidnilo. Nemusela jsem se strachovat, že bych byla svědkem nějakého děsivého masakru v klubu.
Věděla jsem, že existuje ještě jedna rodina, která žila podobných způsobem jako Cullenovi, ale ti žili na Aljašce. Je tedy možné, že existuje někdo další, někdo o kom Cullenovi nevěděli?
"Jsi v pořádku?" Ozvalo se těsně vedle mě. Otřásla jsem se. Nevěděla jsem, jestli je to zimou, nebo tím, kdo tady byl. Bylo to zvláštní, slyšela jsem ten hlas jenom jednou, ale přesto jsem si ho pamatovala.
Nejistě jsem se podívala vedle nad sebe. Pořád vypadal stejně. Jen úsměv mu zmizel. Spíš se na mě díval ustaraně.
"Jo. Je mi fajn," vykoktala jsem ze sebe zmateně.
"To jsem rád, už jsem si myslel, že jsem ti způsobil nějaký šok." Tvář se mu roztáhla v širokém úsměvu. Nemohla jsem si pomoct a snažila jsem zachytit sebemenší záblesk jeho špičáků. Ničeho jsem si nevšimla.
"Můžu si přisednout?" zeptal se galantně.
"Jasně…" Ani nevím, proč jsem mu to dovolila. Nechtěla jsem si to zprvu přiznat, ale něčím mě přitahoval. Byl pěkný, to byla pravda, ale bylo v tom ještě něco… Jako takový pocit, který vám říká, že jdete správným směrem.
"Není ti zima?"
Překvapeně jsem se na něj podívala. "Cože?" Chvíli jsem ho zmateně pozorovala.
Teprve teď jsem si uvědomila, že sedím na studené zemi, v krátkém tričku a rukama si objímám kolena.
"Ehm… Trochu jo."
Na nic nečekal a začal se soukat ze své bundy. Podiveně jsem si ho prohlížela.
"Co se děje?" zeptal se, když jsem si bundu od něj nebrala.
Chvíli jsem si nebyla jistá, jak se k němu mám chovat. Měla jsem tušení, že je to upír, ale jak zjistit, jestli je to pravda?
"Já jen, že mě maminka učila, že si nemám od cizích lidí brát bonbóny," vyhrkla jsem ze sebe s úsměvem. Chvíli mě pozoroval. Nejspíš uvažoval, jestli nejsem blázen, ale pak se rozesmál zvonivým smíchem.
"Tak dobrá… Já jsem Jerome," řekl s úsměvem a pořád držel bundu přede mnou.
"Těší mě, Bella," odpověděla jsem a vzala si od něj bundu. Okamžitě jsem si ji oblékla, protože zima byla opravdu nesnesitelná.
"Brrr…" zadrkotala jsem.
"Ještě ti je pořád zima?"
"Jenom trochu. Ta bunda je studená." Po očku jsem se na něj podívala. Nedalo mi to. Tolik jsem se chtěla upírů zbavit, zapomenout, ale proč mi je musel tolik připomínat? Možná to byla jenom shoda náhod, ale při mém štěstí, ta shoda byla zatraceně velká.
Jeho pohled byl zvláštní. Zkoumavě si mě prohlížel, tak jako já jeho.
"Děje se něco?" Čekala jsem na jeho reakci, ale on mě neustále pozoroval. Naprázdno otevřel ústa, ale pak je zase zavřel. Chvíli bylo ticho.
"Neznáme se odněkud?" zeptal se.
"Ne… Tebe bych si pamatovala."
Překvapeně zvednul obočí. "Proč? Tedy nechci tě urazit nebo tak něco, ale proč by sis měla pamatovat zrovna mě?"
Pohled jsem stočila jinam. "Já jen, že mi někoho strašně připomínáš," řekla jsem tiše a snažila se nemyslet na jeho oči plné zlata, na jeho bronzové vlasy, krásný úsměv…
"Aha… No, to ty mě taky."
Otočila jsem se na něj. Chtěla jsem zrovna promluvit, ale na konci uličky se ozval hlasitý lomoz a někdo se k nám blížil.
"Hej, Bells! Jerome!" Byl to Simon. Otočila jsem se. Ve tváři měl neurčitý výraz, ale když se byl blíž k nám, všimla jsem si, že mu přes tvář proběhnul mírný úsměv.
"Je všechno v pořádku?"
"Jasně…" odpověděl hbitě Jerome a po očku na mě mrknul.
"Bells?"
"Jo, jasně… Jen se mi trochu udělalo špatně. Vážně nic to není." Na tváři jsem vyloudila malý úsměv. Nejspíš to Simona přesvědčilo.
"Tak dobře. Já půjdu dovnitř, je tady zima." Otočil se a mířil zpátky ke dveřím. "A moc tady nezlobte," křiknul na nás a pak se ztratil zpátky do klubu.
Nepatrně jsem se ušklíbla a zadívala se na jasný měsíc nade mnou.
"Tak, Jerome… Odkud vlastně znáš Simona?" Mým cílem bylo zjistit, jestli je Jerome opravdu upír.
"Máme spolu některé přednášky na univerzitě."
"Aha, a kde ses tady najednou tak vzal? Toronto přeci jen není nejblíž."
Pousmál se. "Mám tady tetu… A autem to sem není tak daleko."
"Hm…" zamumlala jsem a ještě víc jsem se zachumlala do jeho bundy.
"Takže odtud nepocházíš?" Snažila jsem se vyznít co nejnápadněji.
"Ne…"
"A odkud tedy?"
Podezřele si mě prohlížel.
"Jsem jenom zvědavá," řekla jsem s úsměvem.
Pokrčil rameny. "Pocházím z Aljašky. Mám rodinu v Denali…"
Ano! Měla jsem pravdu. Určitě to musel být upír, nemohlo tady být ještě víc podobností. Ty oči, studená pokožka, navíc právě přiznal, že pochází z místa, kde žije podobná skupina upírů, jako jsou i Cullenovi. Ti se o klanu v Denali několikrát zmiňovali. Dokonce několikrát zmiňovali i osoby, které tam žijí, ale kolik přesně jejich rodina měla členů, jsem netušila. Byla tady ale velká pravděpodobnost, že Jerome je jedním z nich.
Ale co teď? Mám mu říct pravdu?
"Tanya, Kate a Irina?" vyhrkla jsem ze sebe ty tři jména. Věděla jsem, že pokud je opravdu upír, zná je.
Jeho oči se roztáhly v překvapení. "Jak…?" Pak jeho překvapení vystřídalo zmatení. "Ty ale nejsi..." záměrně větu nedokončil.
"Upír? To nejsem, ale znala jsem někoho, kdo je znal," dodala jsem tiše a koukla jsem na měsíc nad sebou.
Chvíli bylo ticho. "Ty… ty jsi Edwardova Bella, že ano?"
Teď jsem byla já ta šokovaná. "Ale, jak o mě víš?"
"Cullenovi u nás nedávno byli. Vyprávěli nám o tobě."
"Ah…" Nezmohla jsem se na žádnou odpověď. Takže on je nedávno viděl. Všechny…
"Hele, byla bych radši, kdyby si jim neříkal, že si mě potkal."
Jerome se pousmál a podrbal se za krkem. "To nebude problém, ale předpokládám, že Alice už stejně všechno viděla."
"To máš asi pravdu."
"Hele, byl bych radši, kdyby si taky nikomu nevyprávěla, že si mě tady potkala."
Oči jsem zúžila do úzkých štěrbinek. "A to proč?"
"Tanya neví, že jsem tady a nebyla by moc nadšená, kdyby to zjistila."
Pokrčila jsem rameny. "No, ode mě se nic nedozví a navíc mám v plánu se vyhýbat upírům."
"Moc se ti to nedaří, co?"
Mírně jsem se usmála. "To teda ne."
"Takže jsme domluveni, ano?"
"Jasně…" zazubila jsem se vesele.
"Já už teda půjdu zpátky, co ty?"
"Já tady ještě chvíli zůstanu," usmála jsem se na něj. I on mi úsměv opětoval a já si nemohla pomoct. Proč jsou jen upíři tak dokonalí a krásní? Samozřejmě, tomu s bronzovými vlasy se nemohl rovnat, ale i tak… Proč mě bůh tak trestal? Proč mi nedovolil zůstat s ním až do konce věčnosti? Copak jsem si toho neužila dost?
Ztracená ve vlastních myšlenkách jsem si ani neuvědomila, že Jerome odešel.
Povzdechla jsem si a opřela jsem si hlavu o kolena. Zima mi vůbec nevadila. Právě naopak - zvedla jsem hlavu k tmavému nebi a nechala jsem se omývat sněhovými vločkami.
Byl to zvláštní svět - bez něj. Jako kdyby přežívala jenom ze dne na den. Proplouvala jsem životem, aniž bych měla nějaký cíl.
Každý měl nějaký cíl - dobře vystudovat, najít si známost, vdát se nebo oženit, mít děti, potom vnoučata, v klidu zestárnout. Ale jaký cíl jsem měla já? Mým jediným cílem bylo žít. Proplout nějak a pokusit se o ty věci, které si přejí ostatní. Jenže jsem měla strach, že to nikdy nedokážu. Ne sama…
V prázdné uličce za mnou se ozvalo tiché škrábání. Nejdříve jsem mu nevěnovala pozornost, ale když se škrábání zesilovalo a bylo mi stále blíž, instinktivně jsem vyskočila na nohy, připravená na cokoliv.
Ale na tohle jsem asi připravená nebyla…

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.