happy - Stíny dnú - 8.kapitola

7. března 2009 v 12:53 | Alice
Šustění a škrábání se ozývalo stále blíž a blíž. Rozkročila jsem se, připravená na útok. Za poslední dva roky ve Forks a mé schopnosti přitáhnout na sebe jakékoli nebezpečí, jsem si byla jistá, že tohle nebudou jenom obyčejné krysy.


Vedle popelnice, která stála na okraji uličky se něco pohnulo. Byla jsem připravená na cokoliv, ale na tohle ne. Čekala jsem nějakou obludu nebo přinejmenším krysy, které jsem neměla ráda, ale když se na mě zadíval pár černých očí, na tváři se mi roztáhnul široký úsměv.
Nemohla jsem si pomoct. Místo obludy totiž na mě koukalo to nejkrásnější štěně, co jsem kdy viděla.
Vždycky jsem měla ráda psy a jako malá jsem si každý rok přála nějaké štěně pod stromeček, ale máma byla na psy alergická, takže jsme si nemohly žádného dovolit.
Často jsem si se psy hrávala u babičky. Ta jich měla hodně. Jednu dobu jich měla doma dokonce pět. Ale musela je darovat, protože už byla příliš stará na jejich péči.
Přesto za tu dobu, co se u ní vystřídalo tolik psů, nepotkala jsem krásnější štěně než bylo tohle. Mělo krásnou, černou srst a koulelo na mě velkýma očima černé barvy.
Přidřepla jsem si k popelnici, pořád však dostatečně daleko, abych ho nevyplašila.
"No tak, pojď sem, neboj se…" snažila jsem se ho uchlácholit. Štěně na mě nejdřív vyjeveně koukalo. Ale když jsem se na něj povzbudivě usmála, udělalo několik nepatrných kroků vpřed. Všimla jsem si, že se však pohybovalo poněkud kostrbatě. Jako kdyby mělo každou chvíli upadnout.
Chvíli si mě prohlíželo svýma krásnýma, černýma očima. Potom očichalo mou ruku a nakonec ji i oblízlo. Spokojeně zavrnělo ocáskem a přiblížilo se ještě blíž.
Okamžitě sem ho podrbala za uchem a nejspíš se mu to muselo líbit, protože slastně přivřelo oči a zavrnělo ocáskem ještě víc.
Nemohla jsem si pomoct. I když tohle štěně evidentně žilo někde mezi popelnicemi a kdo ví, jakými nemocemi bylo prolezlé, bylo nádherné. Vzala jsem si ho na ruce. Teď mi bylo momentálně jedno, jestli má blechy nebo je nemocné. Jak by vůbec něco tak krásného mohlo mít blechy? Pomyslela jsem si s úsměvem a nepřestávala jsem ho neustále drbat za uchem.
"Jakpak se jmenuješ, hm?" Přitom jsem se snažila najít jeho obojek. Žádný nemělo.
Dveře klubu se rozletěly dokořán. Sarah a Jimmy vycházeli jako první a když viděli, co to držím v náručí, zastavili. Simon s Verou a Jerome s Markusem do nich vrazili.
"To není chytrý nápad, zastavit se uprostřed dveří, ségra," rýpnul si Simon do sestry, ale ta ho ignorovala. Pak se i on soustředil na mě.
"Co to proboha je?" vyjekl.
"Štěně," zamumlala jsem. "Není krásné?" řekla jsem hlasitěji a znova jsem ho začala drbat za uchem.
"Páni… Ukaž mi ho!"
Tohle jsem vůbec nečekala. Byla to Vera, která se k nám okamžitě rozběhla, přidala se k mému rozplývání se nad štěnětem.
"Kdes ho našla? Ten je úžasný…" Začala se i ona rozplývat.
"Byl tady v uličce."
"Proboha, Bells. Pusť to, určitě má blechy!" zvolala vyděšeně Sarah.
"To nejde, já se nejspíš zamilovala…" řekla jsem vážně. "Asi si ho nechám."
"Cože?" vyhrkli Sarah i Simon svorně. Pak se oba začali smát. Vím, o co jim šlo. Střelila jsem po nich naštvaným pohledem.
"Co se děje?" Markus, Jimmy i Jerome byli zmatení. Vera se dál rozplývala nad mým štěnětem.
"Bella chovala několikrát rybičky… Na tom by nebylo nic hrozného, kdyby ty rybičky neumřely buď hladem, nebo díky špinavé vodě, nebo proto, že Bella postavila akvárko na radiátor a zapomněla na něj."
"To byla nehoda!"
"Bells, ty rybičky se skoro uvařily…" Všichni se začali smát, jen já se tvářila jako kakabus.
"A nezapomeň na kočku paní Prestonové," přidala se Sarah. "Měla ji hlídat jenom jeden týden. Ta kočka dostala najíst až po třech dnech a to jenom díky tomu, že si na ni vzpomněla Renné."
Zamračila jsem se ještě víc. Byla to sice pravda, ale teď to bylo jiné. Copak jsem mohla zapomenout na něco tak nádherného jako je tohle štěně?
"Tohle je něco jiného. Prostě si ho nechám. Nemůžu ho přece nechat na ulici."
Sarah nad tím jenom zakroutila hlavou. "Jak chceš, ale dávám ti jenom týden než tě přestane bavit."
Mírně jsem se usmála na štěně ve svém náručí.
"Vezmeme ho k nám. Táta je zvěrolékař, může se na něj podívat," usmála se na mě přívětivě Vera. Byl to velký rozdíl, když jsem viděla, že se usmívá zrovna na mě.
"Ehm… Jistě, proč ne," vykoktala jsem ze sebe zmateně, překvapená změnou v jejím chování.
Chvíli na to, jsme seděli usazení v Simonově autě. Sarah a Simon seděli vepředu, já vzadu uprostřed mezi Jeromem a Verou. Jimmy a Markus už jeli domů.
Zatímco se Vera neustále rozplývala nad štěnětem, Jerome měl v obličeji podivný výraz. Neusmíval se, tak jak jsem ho viděla poprvé, právě naopak. Jeho výraz byl ustaraný a neustále se rozhlížel z okna. Jako kdyby někoho čekal.
Nervózně se na mě podíval a když viděl, že si ho prohlížím, mírně se uvolnil a podrbal štěně za uchem. To začalo okamžitě vrčet.
"Asi tě nemá rád," ozvala se Vera. Jerome i já jsme věděli moc dobře, proč ho štěně nemá rádo. Vědělo totiž, že je upír a zvířata se upírů instinktivně stranila.
Jerome na to nic neodpověděl, jen se zase ustaraně podíval z okna.
"Simone? Tady mi můžeš zastavit, zbytek už dojdu." Zamumlal zamračeně, přitom stále koukal z okna.
Simon se zamračil. "Pokud vím, tvoje teta bydlí o několik bloků dál."
"Já vím, to je ale v pohodě. Zbytek dojdu." Vůbec ale nemluvil se Simonem. Pohled tentokrát stočil na štěně v mém náručí a já si nemohla pomoct - přivinula jsme ho k sobě ještě těsněji. Jerome se na to štěně díval jako na jídlo. Pomyslela jsem si trpce, ale co když to byla pravda? Co když ho jeho krev vábila?
Dřív než stihnul vůbec Simon zastavit, Jerome vyskočil z auta a zamířil si to na opačnou stranu ulice. Lehce nám kývnul na pozdrav a pak zmizel v jedné z temných uliček.
Asi jsem tak trochu tušila, co se děje. Upíří žízeň se někdy dala jenom těžko přemoct. Ale bylo možné, že ho víc vábila zvířecí krev než ta lidská?

Veřin otec byl opravdu příjemný. Vůbec mu nevadilo, že jsme ho vytáhli ještě v pyžamu do ordinace, aby se podíval na štěně. I on se začal nad malým černým stvořením rozplývat.
"Překvapivě, všechno je v pořádku. Žádné blechy, je perfektně čistý. Vypadá to, že ho tam musel někdo odložit chvíli předtím, než jste ho našli. Dám vám adresu útulku tady v Cambridge, ale dnes už tam nejspíš bude zavřeno. Jestli chcete, můžu ho nechat přes noc tady."
"To je v pořádku. Já bych si ho stejně chtěla nechat."
Překvapeně se na mě podíval, ale pak se na jeho tváři objevil úsměv.
"Tak tedy dobrá."
Ještě ho několikrát zkontroloval a pak ho očistil.
"Pane doktore, co je to vůbec za rasu?" zeptala jsem se. Nemohla jsem si pomoct. Nikdy jsem takové štěně neviděla, vypadal něco jako medvídek zkřížený s vlkem.
"Podle všeho to vypadá na Bandoga…"
"Prosím? Slyším to poprvé."
Veřin otec přistoupil k regálu knih, které měl na jedné straně. Vytáhnul jednu z knih, chvíli v ní listoval a pak mi ji podal.
"Bandog je jedna z novější ras. Objevuje se posledních padesát let. Původně byli vycvičeni k boji, ale poslední dobou se častěji a častěji objevují v domácnosti jako nenahraditelní hlídači."
V šoku jsem zírala na obrázek v knížce. Tenhle pes se vůbec nepodobal tomu krásnému štěněti, co leželo na stole a rozzářenýma očima se rozhlíželo okolo.
Na fotce stál pes, hrdě vzpřímený. Přední část jeho těla se mohla zdát větší než ta zadní, ale to jenom nejspíš díky větší hlavě. Co na mě ale nejvíc zapůsobilo, byla jeho velikost.
"Tihle psi dosahují váhy něco kolem sedmdesáti kilo," ozval se mi přes rameno Veřin otec.
"Sedmdesát? To je víc než mám já," vyhrkla jsem ze sebe překvapeně.
"Ano, jsou to mohutní psi."
Chvíli jsem se koukala na štěně. Copak já se můžu postarat o něco tak velkého? Dokážu to vůbec? Ale když se na mě ten malý podíval a propaloval mě pohledem svých černých očí, věděla jsem, že to zvládnu. Musím, teď mám totiž někoho a nebudu už sama. ***
Ticho. Tma. Zpoza mraků na okamžik vykouknul měsíc a já tak mohla aspoň na chvíli vidět, kde jsem. Stála jsem na ulici, uprostřed cesty. Nikde nikdo…
Vedle mě se ozvalo slabé zakňučení. Nebyla jsem tady sama. Otočila jsem se vedle sebe, připravená zvednout to malinké štěně k sobě a ochránit ho, ale nemohla jsem. Štěně na mě vyjeveně koukalo a pak svůj zrak stočilo na druhou stranu ulice.
Někdo tam stál, ale netušila jsem kdo. I když jasný měsíc ulici osvětloval, dotyčný stál dost daleko. Udělala jsem několik kroků vpřed, abych ho mohla vidět, ale štěně vedle mě zakňučelo ještě intenzivněji.
Zastavila jsem se.
Tentokrát však on udělal několik kroků dopředu. Po chvíli jsem poznala, že je to Jerome, ale místo svých obvyklých zlatavých očí je měl jiné - karmínově zbarvené. Otřásla jsem se hrůzou. Instinktivně jsem udělala několik kroků dozadu. Jenže on se na mě ani nepodíval. Oči měl neustále upřené na štěně vedle mě.
Chtěla jsem ho popadnout a utíkat co nejdál, ale když jsem se otočila zpátky na štěně, už tam nestál. Místo toho tam byl velký černý pes, který varovně cenil své tesáky. V jednu chvíli jsem si myslela, že je to Jacob, ale ten byl ještě mohutnější.
Mohlo to být moje štěně? Jeromův krvelačný pohled mě utvrzoval v tom, že ano.
Měsíc se schoval opět za mraky a celou ulici zahalila tma. Viděla jsem jenom několik málo centimetrů přede mě. Popadl mě strach. Ale nebyl to strach o mě, ale o to nevinné zvíře vedle mě. Znala jsem ho jenom několik málo hodin, přesto ke mně přilnul.
Když měsíc opět vykouknul zpoza mraků, Jerome už nestál na druhé straně ulice. Právě naopak - dělilo nás jen několik málo metrů. Lačně se opět podíval na psa vedle mě. Přikrčil se, připravený vyskočit. Na nic jsem nečekala a postavila jsem se před psa, připravená ho bránit za každou cenu, i když jsem věděla, že by to nemělo dlouhého trvání. Upír by si se mnou lehce poradil.
A pak, jako mávnutím kouzelného proutku se celý obraz změnil. Nestála jsem už dávno na dlouhé pusté ulici. Byla jsem v lese. Odněkud z dálky jsem slyšela tiché praskání. Věděla jsem, že to není dobré znamení, ale taky jsem nemohla zůstat stát na místě. Rozběhla jsem se. Běžela jsem dlouho, jako kdyby se moje nohy nechtěly nebo snad nemohly zastavit. Vyběhla jsem z lesa na malou mýtinu, kde stálo několik mohutných cedrů. Moc dobře jsem věděla, kde jsem a co se děje. Bylo to tady zase. Dům Cullenových hořel, byla jsem si jistá, že tentokrát slyším i slabé výkřiky, ale ať jsem se snažila sebevíc, nedonutila jsem se k pohybu. Vyskočila jsem kupředu, ale něco mě zatahalo zpátky.
Překvapeně jsem se otočila dozadu a viděla jsem svého psa, jak mě tahá za nohavici, co nejdál od toho horkého pekla. Neměla jsem sílu se bránit. Nechala jsem se táhnout co nejdál o toho štiplavého dýmu a od nesnesitelného žáru, zpátky do ochranitelské náruči lesa. Ještě než jsme se schovali za první stromy na okraji lesa, ozvala se obrovská rána. Jedno z pater se propadlo a dům se změnil v padající domeček z karet.
Zprudka jsem otevřela oči a zalapala jsem po dechu. Cítila jsem, jak mi po zátylku stéká studený pot. Pořád jsem překotně dýchala, oči vytřeštěné hrůzou do prázdna, když jsem si uvědomila, že mě něco tahá za peřinu.
Cíp mé peřiny totiž ležel na zemi a můj nový spolubydlící se po něm snažil vyškrábat nahoru. Moc se mu to nedařilo.
"Myslela jsem, že máme dohodu. Ty máš svůj pelech a já svou postel," usmála jsem se na něj.
Štěně, jako kdyby vědělo, o čem mluvím, na mě zakoulelo svýma velkýma očima a já nemohla odolat. Natáhla jsem se pro něj a vzala ho k sobě do postele.
"Ale jenom pro dnešek," zamumlala jsem tiše a podrbala ho za uchem. Slastně zakňouralo a stočilo se do klubíčka.
Musela jsem uznat, že se mi pak o hodně lépe usínalo a zbytek noci jsem mohla spát bez děsivých snů a hlavně bez upírů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.