happy - Utíkej

7. března 2009 v 12:46 | Alice
Utíkala jsem… Cítila jsem, že na nohou i pažích mám spousty škrábanců z různých větviček a kořenů, které mi bránily v cestě, ale to mi bylo jedno. Jediné, co jsem teď dokázala vnímat bylo utíkat… Utíkat od bolesti, agónie a strachu, které pohlcovaly celé mé tělo.


Bolest. Jak mi mohl tolikrát říct, že mě miluje, když se to najednou ztratilo v mlžném oparu? Proč slova - musím jít? Proč jsem dokázala uvěřit tak snadně jedinému nemiluji tě, když mi tak dlouho trvalo, zvyknout si na jeho miluji tě navždy?
Agónie. Proč mi v hlavě podivně hučelo a rozum mě odmítal poslouchat? Proč přede mnou byla hustá mlha, i když na obloze svítilo jasné slunce? Copak tohle je snad trest za to, že jsem milovala něco neživého? Něco co se vymykalo běžným normálům? I když, co pro mě bylo normální.
Strach. Dokážu vůbec být sama? Dokážu bez něj existovat? Možná ano, ale co by pak ze mě bylo? Jenom bezduchá schránka proplouvající životem bez známky existence.
Docházely mi síly, ale rozběhla jsem se ještě rychleji. Lesní pěšina se mi už dávno ztratila z dohledu a já se prodírala hustým křovím, které mě bodalo a řezalo. Jenže to nebylo nic proti tomu, jak mě bodnul on. Nic se nedokázalo vyrovnat té bolesti. I kdyby mě někdo řezal, krájel zaživa, věděla jsem, že to nebude nic oproti té bolesti, která se už několik měsíců objevovala uprostřed mé hrudi.
Snažila jsem se existovat, musela jsem. Nechtěla jsem být sobecká mrcha, která myslela jenom na sebe. Vždyť tady bylo tolik lidí, co na mě spoléhalo. Mí spolužáci, mí rodiče… Jenže já už se nemohla dál. Už jsem se jim nemohla ukazovat s tou falešnou maskou, kterou jsem musela každé ráno nasazovat. Bella, usměvavá, vzorná, slušná… Ne, tahle osoba mi byla cizí, neznala jsem ji. Ta Bella, kterou jsem znala byla tichá, smutná a ztracená ve vzpomínkách na to nejkrásnější, co ji potkalo. Edward…
Zakopla jsem o zrádný kořen a upadla jsem k zemi. Do krvavých ran na rukou se dostalo bahno, ale co mi po tom bylo? Jen ať se tam dostane. Ať si taky užije svou část…
Po tvářích mi opět začaly téct slané slzy. Jen ať tečou! Jen ať ukáží světu bolest, kterou prožívám! Proč bych měla trpět a svět kolem mě může žít spokojeně! Proč musím trpět jenom já!?
Postavila jsem se na nohy, opírajíc se o strom. Byla jsem slabá a unavená, přesto jsem chtěla běžet dál, i když jsem nevěděla kam. Rty jsem měla vyprahlé, hrdlo na tom bylo ještě hůř. Měla jsem velkou žízeň, i žaludek hlasitě protestoval proti hladu. Jenže co mi potom bylo? Každým dnem, každou minutou se totiž blížil můj konec. Buď zemřu hladem, žízní nebo mě sežere nějaká divá zvěř. Nebo byla taky možnost, že zemřu žalem - moje srdce, které drželo pohromadě silou vůle se rozletí na několik tisíc kousíčků.
Něco vedle mě se šustlo v trávě. Že by přece jenom nějaká divoká zvěř, která cítila mou krev? Chystá se mě zabít? Doufala jsem v to...
Jenže v dálce jsem slyšela hlasy a s hrůzou jsem si uvědomila, že to jsou lidské hlasy… Ne! Nemůžou mě přivézt zpátky! Já se tam nechci vrátit!
Sebrala jsem poslední zbytky svých sil a rozběhla jsem se co nejdál od nich. Jenže přes mou snahu, dostat se co nejdál, jsem věděla, že jsou mi stále blíž. Po tvářích mi stékaly slzy beznaděje. Copak tohle nemůže být konec?
Bylo to rychlé a jasné. V první chvíli jsem si myslela, že se kolem mě prohnala vichřice, ale když jsem viděla, že se jediný list stromu ani jediné stéblo trávy nepohnulo ani o milimetr, pochopila jsem, že jsem se mýlila. Chvíli jsem čekala. Možná na boží spasení, možná na pomoc… Nebyla jsem si jistá, ale vím, že jsem přestala okolní svět vnímat. Jediné, co nad čím jsem mohla uvažovat bylo teplo, které se rozlévalo celý mým tělem. Z počátku se mohlo zdát nepříjemné, ale časem se mi zalíbilo. Odnášelo mě totiž někam, odkud není návratu. Někam, kde nebyla žádná bolest, agónie ani strach.
Přiložila jsem si ruku k břichu a když jsem ji znovu zvedla, na tváři se mi objevil mírný úsměv. Mé prosby byly nakonec vyslyšeny. S úžasem jsem sledovala rudou tekutinu, která mi stékala po prstech.
Zhroutila jsem se k zemi.

Další vzpomínky byly zmatené. Viděla jsem kolem sebe nespočet lidí, ale nedokázala jsem jasně identifikovat jejich tváře. Spíš to byli jakési nepovedené čmouhy - možná siluety. Jasně jsem už nedokázala vidět nic víc.
"Proboha!" uslyšela jsem hrubý hlas. Copak tohle mohl být andělský hlas? Doufala jsem, že ne.
"Joshi, pojď jsem! Je tady nějaká holka, krvácí…" To ne! Nesmí mě zachránit!
"Proboha, nejspíš ji někdo muset střelit! Sakra, co dělala v oblasti, kde se loví jeleni! Je blázen?" nadával další hlas. Byl mi milejší. Sice byl stále hrubý, nezvyklý na anděla, ale chápal mě. Někomu se mohlo zdát, že se zlobí, ale já věděla, že mě spasí. Odvede mě odsud.
Cítila jsem, že jsem se vznesla do vzduchu. Přes hustou clonu, která na mě dopadala, se mi podařilo pootevřít oči. Přes vrcholky stromů, ke mně prosvítalo slunce. Bylo možné, že andělé už pro mě přišli?
Pak už mi to bylo jedno. Hustá clona se přes mě převalila a odnesla mě někam do neznáma.

"Člověk by neměl umřít s úsměvem na rtech, nemyslíš?"
Otočila jsem se za původcem té věty. V tmavé místnosti, v kuželu světla, stála žena, mě tak známá. Chvíli jsem si prohlížela její tvář s vějířky vrásek kolem blankytně modrých očích než jsem se na ni usmála.
"Babičko," vzdychla jsem šťastně. Teď, když jsem byla mrtvá, mohla jsem být jenom s ní. Byla jsem šťastná. Měla jsem ji moc ráda.
Chvíli mě zkoumavě pozorovala, s úsměvem na rtech. Netušila jsem, co mám dělat, proto jsem přistoupila o několik kroků blíž. Měla jsem strach, aby se mi neztratila.
"Babičko, jsem mrtvá?" zeptala jsem se s nadějí v hlase.
"Člověk by neměl být rád, že je mrtvý," úsměv se ji ztratil. I já se zamračila.
"Člověk někdy už nesnese bolest a chce mít klid."
"A řekni mi, přestaneš na něj myslet, i když si tady?" zeptala se zamyšleně. Přistoupila o několik kroků blíž. Někomu se to mohla zdát jako řečnická otázka, ale ona stále čekala na mou odpověď.
Tvář se mi zkrabatila od neustálého přemýšlení. Co odpovědět? Byla to pravda. Jsem mrtvá, ale přesto jsem pořád dokázala jasně vidět jeho krásnou tvář a dokonalý úsměv.
Stočila jsem pohled do země.
"Asi ne," špitla jsem slabě. Teď jsem si připadala jako malé dítě, přichycené, jak u souseda trhá hrušky.
"To není fér," řekla jsem zklamaně. Pořád jsem se na ni nedokázala podívat.
"Život není nikdy fér, Bello." Zlehka mi položila ruku na rameno. Jako kdyby se mě dotýkala jenom jemná pavučina.
Zvědavě jsem se na ni podívala.
"Proč?"
Zkoumavě se na mě podívala. "Co tím myslíš?"
"Tak proč bůh na svět přinesl tolik utrpení?"
V jejich očích se objevil náznak pochopení. "Vím, co myslíš. Jenže nebylo by to pro lidi příliš jednoduché? Dokázali by si potom věcí, zvířat i ostatních lidí vážit, kdyby nepoznali bolest?"
Mlčela jsem. Odpověď byla jasná.
"Bello…" řekla jemně a prstem mi zvedla hlavu. "Bůh dovolil milovat, protože si byl moc dobře vědom zla na světě. Láska je něco, co dokáže přetrvat v každé člověku…"
"On nebyl člověk…"
Pousmála se. "Teoreticky ne, ale měl srdce, které navždy patřilo jenom tobě."
"Kdyby patřilo mě, nikdy by mě neopustil."
Zakroutila hlavou. "Bello, pořád ti to nedošlo?"
Nechápavě jsem ji pozorovala. Mlčela, čekala, že mi to dojde samotné, ale nic nepřicházelo. "Miloval tě tolik, že se rozhodl tě chránit. To nebyla volba jeho srdce, ale jeho rozumu, který mu říkal, že jsi s ním stále v nebezpečí."
"Ale…" Chtěla jsem něco namítnout, říct jí, že je to nesmysl. Jenže slova se mi ztrácela v ústech, každá myšlenka byla nesmyslná a hloupá. Opravdu mě natolik miloval, že se rozhodl obětovat se? Proč si potom neuvědomoval, že obětoval i mě? Že mě tím spíš zničil než mi pomohl?
"Jak říkám, rozum někdy dokáže být silnější než srdce a ukazuje věci, které se nemusejí zdát správné."
Polkla jsem příval slz. Nemohla jsem brečet, ne teď.
"Pláč někdy pomáhá." Jen co ta slova vyslovila, šlo to samo. Ten proud se přes mě převalil a jediné, čeho jsem byla schopná, bylo zhroutit se babičce do náruče.
Pevně mě objala a lehce hladila po vlasech.
"Pššt," konejšila mě.
"Proč si mi to všechno řekla? Nebylo by lepší být v nevědomosti?" vytkla jsem ji.
Pomalu jsem se od ní odtáhla. Místo toho, aby však sdílela bolest, která každou chvílí měla roztrhat mé tělo, se jenom zářivě usmála.
"Víš, děvenko, někdy dostaneme i druhou šanci. A pokud miluješ opravdu a nesobecky, pak musíš věřit, že budete spolu."
"Ale…"
"Pššt… Nic neříkej, Bello. Jen poslouchej své srdce."
Chtěla jsem něco namítnout, chtěla jsem se hádat, ale dřív než jsem ze sebe stihla dostat jedinou hlásku, tak mě pohltilo jasné, bílé světlo.

Smrt byla zvláštní. Už několikrát jsem měla možnost se s ní setkat, ale pokaždé mě překvapila. Byla různá - někdy příjemná, někdy hrůzostrašná, jindy zase nebylo nic. Jenom tma, které jsem se ale vůbec nebála.
Jenže co po mě chtěla teď? Měla jsem se ji už konečně poddat? Vždyť jsem ji už přeci tolikrát utekla… Jenže já se opravdu snažila, chtěla jsem ji pomoct, ale pokaždé mě něco vrátilo zpátky.
I teď jsem si byla nějak podvědomě jistá, že jsem zase unikla smrti. Do hlavy se mi vtíral jakýsi známý fakt, že tohle bude jiné probuzení, než na jaká jsem byla zvyklá.
Snažila jsem se rozlepit oči, ale jako kdyby tma byla lepidlo a zabraňovala mi v tom. Zabrala jsem veškerou silou, která mi zbývala. V konečcích prstů jsem cítila nepříjemné mravenčení.
Zabrala jsem znovu, ještě silněji. Celé tělo mě bolelo, ale bylo mi to jedno. I kdybych měla vypotřebovat poslední zbytky svých sil, abych otevřela oči, byla jsem ochotná to riskovat.
Nakonec se mi to přeci povedlo. Otevřela jsem oči do jasného světla. Bylo ostré, proto mě přinutilo přivřít oči, ale nedovolila jsem si je znovu zavřít.
Chvíli jsem mrkla, abych si přivykla. Tiché pípání mě upozornilo na to, že jsem v nemocnici. Přepadl mě smutek. Takže jsem přeci jen neumřela. Jenže babička mě prosila, abych to nevzdávala, abych bojovala. Jen jsem netušila, jestli je ještě za co bojovat.
Snažila jsem se pootočit hlavu doleva, šlo to ztěžka, ale nakonec se mi ti podařilo. Pohled mi padl na okno. Žaluzie byly zatažené jen z poloviny, takže jsem si všimla, že se venku stmívá.
Vrátila jsem hlavu do původní polohy a hned jsem toho zalitovala. Celé tělo polila bolest.
Přišlo mi to jako nepříjemné klišé. Copak se tyhle návštěvy nemocnic budou opakovat každý rok?
Zlostně jsem zaúpěla. Přitom jsem zjistila, že v dýchání mi něco zabraňuje. I přes bolest jsem pomalu zvedla levou ruku a nahmatala jsem si obličej. Přes ústa jsem měla nasazený dýchací přístroj. Pracují snad v nemocnici nějací blázni, kteří si neuvědomují, že spíš tímhle člověka udusí?
Opatrně jsem si ho sundala. Šlo to ztěžka, stále jsem byla slabá. Spustila jsem levou ruku zpátky k tělu a nadechla jsem se čerstvého vzduchu. Bylo to mnohem lepší.
Porozhlédla jsem se po pokoji. Na první pohled se někomu mohl zdát jako obyčejný pokoj. Postel, naproti jedna velká skříň, dvoje dveře, z nichž jedny vedly do koupelny. Pak skříňka na které stála fotografie v rámečku, několik knih a také váza s květinami. Bylo to několik levandulí, které však už byly povadlé. To co mě upozorňovalo na to, že se jedná o nemocniční pokoj, byl nepříjemný zápach a nudná bílá barva, která tomu všemu dominovala.
Jenže něco bylo jinak… Měla jsem s nemocnice dobré zkušenosti, abych věděla, že pokaždé, když se probudím u mě někdo byl, jenže teď? Kde všichni byli? Jistě, květiny ve váze i knihy, nasvědčovaly tomu, že sem někdo pravidelně chodil, ale kde byl teď? Kde byla máma, táta, mí přátelé? K sakru, jak dlouho jsem tady vůbec ležela?
Zprudka jsem zavřela oči a snažila se nemyslet na příval otázek, zaplavující mou mysl. Bylo možné, že jsem tady ležela několik týdnů nebo snad i měsíců? Mohlo to být tak dlouho, že na mě zapomněli? Musím to zjistit!
I přes veškeré protesty mého těla, jsem se pomalu dostala do sedu. Bylo zvláštní, že mě bolelo celé tělo. Copak jsem nebyla postřelena jenom do břicha? Tak proč mi to nepříjemné mravenčení proudí celým tělem?
Rukou jsem sjela do pravé části břicha - tam, kde jsem si pamatovala tu poslední bolest. Nenahmatala jsem nic - žádný obvaz. Zkusila jsem to znovu, pořádně. Nedalo mi to… Zvedla jsem košili. Byla tam. Zkoumavě jsem ji pozorovala. Nepatrná, přesto tam byla - jizva. Zdála se už docela zahojená. Proboha, jak dlouho už tady jsem?
Další pokus bylo postavit se. Mravenčení trochu ustoupilo, přesto bylo pořád bylo dost znatelné. Ale slabost mi nedovolovala větších pohybů. Přesto jsem se nevzdala. Lehce jsem se špičky prstů dotkla podlahy. Zamrazilo mě. Nohy jsem měla bosé, nebylo divu, že je mi zima, ale ani to mě neodradilo, abych pokračovala.
Lehce jsem se postavila a nebýt stolku, vedle mojí postele, určitě bych upadla. Přidržela jsem se, snažíc se udržet rovnováhu. Po chvíli se mi podařilo stát vzpřímeně, přesto jsem si nebyla jistá, jak dlouho se mi to podaří.
Chtěla jsem udělat krok dopředu, ale něco mě zarazilo. Bylo na mě přilepeno několik podivných náplastí, pod nimiž byli nalepené trubičky. Snila jsem snad? Chvíli jsem je pozorovala než jsem si uvědomila, o co jde. No jistě - monitory mých životních funkcí. Okamžitě jsem je strhla a ignorovala jsem naštvané pípání přístrojů.
Když byly všechny dole, dala jsem se zase do pohybu, jenže mě zase něco zastavilo. Podívala jsem se na pravou ruku a ztuhla jsem hrůzou. Tělem mi projel nepříjemný chlad. Fuj… Jehla. Kapačka.
Neměla jsem odvahu si ji strhnout sama, proto jsem popadla stojan s kápakem. Bylo na čase uskutečnit malou výpravu.
Dveře na chodbu byly otevřené. Okolo panoval podivný klid. Jen tu a tam nějaký pacient prošel po chodbě.
Nalevo ode mě byla recepce. Jedna postarší sestra právě cosi zuřivě kontrolovala na přístrojích a šíleně se přitom mračila.
"Mercy!" zvolala hlasitě a otočila se kamsi dozadu. "Jdi se podívat ke Swanové na pokoj. Ty přístroje zase nějak zlobí!" křikla naštvaně směrem k mému pokoji. Na okamžik zabloudila k pohledem směrem ke mně a pak zase zpátky k počítači. Najednou ztuhla, otočila se zpátky ke mně. Vytřeštila oči a já si nebyla jistá, jestli ji nepokouší infarkt.
"Mercy! Volej doktora!" křikla. Hned na to se za ní vynořila mladá dívka s blond vlasy.
"Tak co nejdřív?" zvolala, ale když mě uviděla, ztuhla i ona. "Kterého?" vykoktala ze sebe zmateně.
"Travise! Měl by tady ještě být, jestli ne, volej toho, co má službu!"
"A to je?"
Žena cosi zlostně zavrčela rozběhla se směrem ke mně. Její nepříčetný výraz se z ničeho nic změnil na milý.
Lehce mě chytla za ruku a začala mě táhnout zpátky do pokoje. "Drahoušku, měla bys ležet…" Konejšila mě jako malé dítě.
"Kde…" zachraptěla jsem. Snažila jsem se promluvit, ale šlo to ztěžka. "Kde jsou…" Nebyla jsem schopná mluvit.
"Jen klid, drahoušku. Musíš odpočívat."
Chtěla jsem něco namítat, ale únava udělala své a já se opět propadla do temnoty.

Něco na mě volalo. Tahalo mě zpátky z nicoty. Bylo to něco, na co bych nemohla nikdy zapomenout. Něco, co jsem milovala ze všeho nejvíc.
"Bello…"
Víčka jsem měla jako z oceli, přesto jsem proti nim bojovala a snažila jsem se je otevřít. Přeci jen se mi to podařilo.
"Bello, lásko…"
Zamrkala jsem, abych zahnala přelud, který se mi objevil před očima. Přelud s bronzovými vlasy, který se skláněl několik centimetrů od mého obličeje.
"Edwarde," šeptla jsem tiše a váhavě jsem k němu natáhla ruku. Jenom se ho dotknout by byla slast, ale co kdyby mi zmizel? Zaváhala jsem kousek od jeho obličeje.
"Jsi skutečný?" hlas jsem měla tichý, ochraptělý, ale on mě slyšel.
Zářivě se usmál. To mi jako odpověď stačilo, zlehka jsem se dotkla jeho perfektní tváře. Jako kdyby pod mým dotykem pookřál.
Byla jsem slabá, chtěla jsem nechat klesnout svou ruku zpátky, ale on mě nenechal. Lehce ji vzal do rukou, jako kdyby měl strach, že to já se rozplynu.
Přes jeho šťastný výraz však najednou přelétl stín pochybností a on se zamračil. Lehce se ode mě odklonil. Snažil se vyprostit svou ruku z té mé, jenže tentokrát jsem to byla já, kdo nepustil.
"Neodcházej…" Proč mě pokaždé zradí hlas a do očí se mi nahrnou slzy?
Chvíli mě zkoumavě pozoroval. "Chceš, abych zůstal?"
Příliš horlivě jsem přikývla.
"Ach, Bello…" šeptl tiše a zrak sklopil do země. Přesto však stále nepřestával pevně držet mou ruku. Pro jistotu mě chytil oběma rukama. Měl snad strach, že mu uteču?
"Ani nevíš, jaký jsem měl strach…"
"Asi vím…"
Zkoumavě se na mě podíval. Jeho pohled zněžněl. "Nezasloužíš si mě…"
"To je diskutabilní," řekla jsem kousavě. Zasmál se. Tolik mi to chybělo. "To bych i já mohla říct o sobě a přesto tady teď spolu jsme. Pokud…" zarazila jsem se a zrak jsem stočila z okna ven, kde panovala hustá tma.
"Pokud?" Lehce mi tvář pootočil zpátky k sobě.
"Pokud tady nejsi jenom z lítosti."
Povzdechl si. "Ano, jsem…"
Celé mé tělo se rázem ocitlo v agónii. Takže mě přeci jen nechce. Pevně jsem stiskla víčka, nechtěla jsem, aby viděl, jak pláču.
"Ani nevíš, jak je mi líto vidět tě tady, skoro mrtvou. Jak je mi líto, že si musela trpět, jak je mi líto, že jsem tě musel opustit. Byl jsem hlupák, když jsem si neuvědomoval, co ztrácím…"
Přiměla jsem se znovu se na něj podívat. Jeho výraz byl bolestný, kajícný.
"Myslel jsem, že tomu uteču, že se dokážu před tím schovat, ale ten pocit mnou tak ochromil a já si příliš pozdě uvědomil, že se před ním neschovám. Můžu být ten seberychlejší běžec, ale nikdy mu neuteču."
Chvíli čekal. Snažil se v mém obličeji vyčíst jakoukoli reakci. Pak pokračoval. "Před láskou se neschovám, Bello. A tebe miluji nejen celý svým tělem, ale celou duší, o které jsem si myslel, že jsem ji už dávno ztratil."
Slzy v mých očích už to nevydržely a rozkutálely se mi po tvářích.
Sklonil se ještě blíž. Jeho sladký dech mi vanul do tváře. "Prosím, neplakej…" řekl jemně a slíbal mi několik slz z tváře.
Potlačila jsem hysterii, deroucí se mi do hlasu. "Zůstaneš?"
Vůbec nad odpovědí nepřemýšlel. "Zůstanu."
"A zůstaneš navždy?"
Tentokrát reagoval ještě rychleji. "Po celou věčnost."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 TeSSiiii (I ♥ Twilight saga) TeSSiiii (I ♥ Twilight saga) | Web | 7. března 2009 v 20:05 | Reagovat

HEJ OD KAD MAS TU POVIDKU?!

2 TeSSiiii (I ♥ Twilight saga) TeSSiiii (I ♥ Twilight saga) | Web | 7. března 2009 v 20:06 | Reagovat

Mě to zajíííma

3 Petra Petra | Web | 7. března 2009 v 22:28 | Reagovat

Božská.

4 Adina Adina | E-mail | Web | 15. března 2009 v 15:29 | Reagovat

OooOOO ♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.